Ukradla mi dětství. Tak hovoří o druhé světové válce dvaaosmdesátiletá Blanka Klimešová, která ve středu své zážitky popisovala studentům Střední školy obchodu, služeb a podnikání a Vyšší odborné školy v Českých Budějovicích. Ukázala potravinové lístky i dopisy z vězení, navíc odhalila, že jedním z mužů, kteří již 5. května 1945 strhávali hákový kříž z budějovické radnice, byl její manžel.

Blanka Klimešová se narodila v roce 1929, válka ji tedy zastihla v pouhých deseti letech. „Najednou jsem měla stejné starosti jako dospělí. Musela jsem shánět jídlo, pomáhat, neměla hračky. Kvůli válce jsem přišla o dětství,“ říká. Její rodiče pracovali v kině, které sídlilo na českobudějovické Lannově třídě. Tam po sedm dní v týdnu plnili funkci opravářů, uklízečů, uvaděčů i topičů.

Rodina bydlela ve stejné budově, kvůli nedostatku uhlí ale trávila nejvíce času právě v kině. „Protože jsme nemohli topit v bytě, proseděla jsem zimní večery v kotelně. Psala jsem tam i domácí úkoly,“ vzpomíná Klimešová. Dodává, že díky kinu alespoň mohla shlédnout řadu filmů z různých krajin, což v ní zanechalo touhu poznávat a cestovat.

Obtížné období začalo pro Blanku Klimešovou v roce 1941. Tehdy nacisté poslali jejího otce do vězení za roznášení protiněmeckých letáků. „První měsíc byl vězněn v Budějovicích a toho jsem využívala. Vždy když šli vězni na práci, držela jsem se podél průvodu a nenápadně sledovala tatínka. Pak sešli do sklepa řezat dříví, já se zastavila u okénka, ve kterém se za chvilku tatínek objevil a já mu hodila cigarety. Po těch strašně toužil,“ vypráví.

Za čas její otec putoval do terezínského ghetta a věznic v Drážďanech a Mnichově. Udržet i nadále kontakt tak bylo mnohem těžší. Vězni směli psát pouze jednou za čas krátké zprávy, jejichž obsah byl samozřejmě pečlivě kontrolován. Někteří si však našli cestu, jak svým rodinám sdělit, co skutečně prožívají. „Psali motáky mnohdy i na toaletní papír a dávali je do špinavého prádla. To si totižposílali domů vyprat. Tatínek ukrýval dopisy do ponožek, protože si říkal, že ty Němci určitě prohlížet nebudou,“ doplňuje Klimešová. Takhle dostala od otce více než desítku zpráv. Popisoval v nich poměry ve věznici, ale také svou dceru nabádal, aby stále chodila na hodiny klavíru a pomáhala matce. Psal i o tom, že věří v návrat k rodině a jednou jim všechno vynahradí.

Doba bez otce byla pro Klimešovou a její matku skutečně náročná. Trápil je mimo jiné nedostatek jídla. „Byl hrozný hlad. K večeři jsme mívali jen krajíc válečného mazlavého chleba a černé pivo. A to ještě byla protekční porce z výčepu u kina,“ komentuje. Dodnes má jednu fotografii, na níž pózuje v plavkách a jsou jí přitom vidět všechna žebra.

Jednoduchá nebyla ani situace finanční. „Rodiny věznů nedostávali žádnou podporu. Až později jsem se dozvěděla, že mamince pomáhal jeden člověk z našeho domu a že Češi mezi sebou pořádali sbírky,“ připomíná Klimešová. Velký strach zažila během heydrichiády, kdy Němci hrozili, že každého desátého vězně zastřelí. „Scházeli jsme se se sousedy a debatovali o tom, jak je asi budou počítat,“ dodává.

Těžce prožívala také to, jak nacisté jednali s Židy. „V dubnu 1942 jsem viděla svojí židovskou kamarádku, jak s dědečkem táhne káru a jde do transportu. V té době muselo z Budějovic odejít 909 Židů, vrátilo se jich jen 30,“ připomíná. Co se stalo s její kamarádkou, nikdy nezjistila. Po válce na ní čekala, hledala její jméno dokonce i v seznamech v Izraeli, ale bez úspěchu.

Na podzim roku 1942 byl otec Blanky Klimešové propuštěn z vězení, protože u soudu chyběli svědci. Rodina se však musela okamžitě přestěhovat na Slovensko. Během jednoho dne opustili České Budějovice. Na Slovensku byl podle Klimešové život o trochu jednodušší, její otec tam získal práci ve firmě vyrábějící léčiva a už ani Němci jej tolik nekontrolovali. „Vzpomínám si ale i na to, že jsem ve škole vůbec nerozumněla. Když se psal diktát, dostávala, jsem pětky,“ přiznává.

Konec války prožila Blanka Klimešová na Slovensku, kde se s rodinou skrývala velmi blízko fronty. Zároveň je ale její život spjat s událostmi v Budějovicích. Její budoucí manžel byl totiž jedním z mužů, kteří již 5. května 1945 sundali hákový kříž z věže radnice na náměstí Přemysla Otakara II. „Podával z okénka nářadí dalším dvěma. Byl to dost odvážný čin, protože v té době tu ještě Němci byli a nebezpečí samozřejmě představovalo i samotné šplhání na věž,“ popisuje Klimešová.

Ona sama se s rodinou vrátila na jih Čech v srpnu 1945. Začala pracovat v lékárně, kde potkala právě svého muže. Brali se v roce 1952, o jeho činu však dlouho nic netušila. „On o tom vůbec nemluvil. Až jednou jsem byla na přednášce v muzeu, kde ukazovali fotografii tří dosud neznámých mužů, kteří sundávají kříž. Manžel nakonec přiznal, že byl jedním z nich a vzpomněl si i na jména ostatních,“ říká Klimešová s tím, že její manžel byl nejcharakternější člověk, jakého v životě potkala.

V posledních letech se snažila dohnat to, o co kvůli válce přišla. Jako malou kompenzaci za ztracené dětsví vydala knihu s dětskými příběhy, také hodně cestovala, podívala se například do Ameriky i na Island. Před studenty mluvila svých zážitcích vůbec poprvé, považuje to za důležité. „Mladí lidé by měli vědět, co se dělo. Myslím, že je to zvlášť potřebné v době, kdy se objevují různé neonacistické skupiny,“ uzavírá.