Louka plná aut, spousta lidí, hudba, posezení, stánky s občerstvením a nekonečná řada přátelských pozdravů a objetí. Setkání rodáků jak se sluší a patří. Až na to, že Jaroslavice, kde se v sobotu bývalí sousedé a kamarádi sešli, už čtvrt století neexistují.

I proto se leckdo z přítomných neubránil slzám dojetí, zvlášť  při vzpomínkách na staré známé i v okamžiku, kdy biskup Jiří Paďour vysvětil zbrusu novou kapličku, kterou rodáci nechali postavit jen kousek od místa, kde stávala původní. Spolu s domy ji zbouraly v roce 1988 se zemí stavební stroje a zanedlouho údolí zaplavila voda hněvkovické přehrady.

Jaroslavičtí se na jejím břehu setkávají pravidelně a v poslední době sílí i snahy o navrácení života alespoň do nezatopené části bývalé vsi.  Zatím tu ale stojí převážně jen rekreační objekty. Jeden z nich patří Janu Šeborovi. Potomek rodiny místního mlynáře je jedním z těch, kteří neváhali pomoci vlastníma rukama i při stavbě kapličky Panny Marie.

O to silnější zážitek pro něj byla samotná slavnost. „Já jsem to prožíval, až jsem se z toho dojímal, protože to na mě nějak padlo. Je skvělé, že je práce na kapličce hotová, že přijelo hodně lidí, mám radost z toho, že je setkání do Jaroslavic přitáhlo a že se všechno podařilo," říká s dojetím.

Jak by ne, když každému ve vzpomínkách běžely obrázky z mládí či dětství, kdy byly Jaroslavice plné života. „Vybaví se mi celá vesnice, náves, všechny ty domy a lidé, kteří v nich žili, to máte pořád v mysli, i když vesnice byla před lety srovnaná se zemí a lidí, kteří se museli odstěhovat, žije už jenom pár," vysvětluje Jan Šebor.

Rád vzpomíná i na klukoviny, které v někdejší vesnici u Vltavy vyváděl. „Naše děti o tom chtějí vždycky vyprávět. Nejvíc jsme samozřejmě zlobili právě na řece, jezdili jsme na ní třeba na takových kládách. Jednou k nám přijeli příbuzní a zděšeně našim líčili, že viděli nějaké dítě na řece na kládě.  ‚To je náš Jenda,' mávli jen rodiče rukou."

Dojemné vzpomínání si nenechala ujít ani jeho sestra Marie Pixová. „Je mi krásně a zároveň smutno," přiznala, zatímco se jí kutálely po tváři slzy.

Jaroslavičtí by ale neradi zůstali jen u vzpomínání, někteří by se rádi zase přestěhovali tam, kde mají kořeny 
a kde se cítí dobře. „Věříme, že se sem život vrátí, proto jsme taky stavěli kapličku. Už sem  vede i elektrika a bylo by skvělé, kdyby si tu lidé postavili domy, kdyby z mapy u Jaroslavic zmizelo označení bývalé," přeje si Jan Šebor.