Ve všední den před šestou hodinou ráno ještě před pár dny bývala hala vlakového nádraží v Českých Budějovicích plná lidí mířících do školy nebo do práce směrem ku Praze, ale teď nikde nikdo. V duchu mi naskakují slova známé trampské písničky: Jen prázdný nádraží na tebe dejchá samotou…

Sirotci v kupé

K pokladně míří osiřelým prostorem jediná odvážná cestující, prodavač lístků za okénkem je na ni, stejně jako byl na mě, vybaven ochrannými rukavicemi i rouškou. Po očku sleduji, že i ona místo platební karty podává skrz okénko bankovky a drobné. Pokouším se odolat poličkám s knihami do vlaku a preventivně si důkladně mnu ruce u mobilního stojánku s dezinfekcí. Na peronu už stojí rychlík do Prahy, vycházím z liduprázdného podchodu, na nástupišti taky ani noha. V předposledním vagonu skoro na konci soupravy, kam nastupuji, sedí asi tři lidé, zřejmě nešťastní z toho, že musí cestovat. Každý okupuje svoje kupé. Když procházím chodbičkou, podezřívavě mě sledují, mám-li chráněný obličej a nechci-li si, NedejBože! sednout k nim. Samozřejmě, že šátek přes obličej mám, a stejně jako oni hledám volné kupé. Dneska je to hračka.

Směr Praha

Když se vlak rozjede, čekám kus cesty na průvodčího a jeho vlídné slovo. Po chvíli přijde, já mu na dálku ukážu zakoupený lístek, načež pokývá hlavou a upozorní mě na plánovanou výluku mezi stanicemi Chotoviny a Olbramovice. Kdyby nepřišel, vážně by mě mrzelo, že jsem utratil 139 korun zbytečně. Krajina za oknem ubíhá jako obvykle, jenom projíždějících aut na silnici vedle trati je mnohem méně než jindy. Hlad ani žízeň nemám, a i kdyby, žádná sympatická dívka s vozíkem a horkou kávou v době nouzového stavu chodbičkami nejezdí.

V Chotovinách za Táborem vystupujeme, je nás hrstka stěží tak na fotbálek. Zvědavý výpravčí si nás po očku prohlíží a v duchu odhaduje, kdo asi kam a proč. Před stanicí na nás čeká několik autobusů, do každého nasedne sotva pět lidí. Řidiči mají řady sedadel za sebou zablokované páskou se zákazem vstupu, někdo jednu, jiný dvě. My jeli s opatrným řidičem, který pro jistotu ohraničil místa s bezpečnostní karanténou až k prostředním dveřím.

Pouze z nouze?

Abych vás čtením zbytečně nezdržoval od šití roušek nebo praní bavlněných šátků – vlak přijel do Prahy v plánovaný čas, nádražní hala, metro i autobusy zely prázdnotou a nikde žádní revizoři. Odpolední cesta zpátky se uskutečnila skoro prázdnou soupravou taky bez problémů. Zas jsem osamělý v kupé vnímal, jaká je to změna oproti předcházejícím cestám, kdy jsou vlaky skoro plné.

Následující dny ukážou, jak dopravci zredukují kvůli absenci cestujících počty spojů a zda vláda po ukončení nouzového stavu nezdraží jízdné nebo nezruší stávající slevy pro studenty a seniory s odůvodněním, že musí přece pokrýt ztráty z úbytku cestujících. Jenže to by pak mohly vlaky poloprázdné zůstat, a my, co jimi věrně jezdíme, se budeme moci opět spokojeně rozvalovat v prázdných kupé. A bez roušky!

Koronavirus v Česku