Na místě působila v centrálním skladu, vozila věci dětem, vystěhovávala domy s narušenou statikou, a nakonec skončila v hodonínské nemocnici i na druhé straně barikády. Jako pacient se vzácnou autoimunitní chorobou totiž potřebovala odbornou péči zdravotníků.

Jak sama říká, týdenní pobyt v lokalitě pro ni byl nezapomenutelnou zkušeností a vliv jí novou energii do žil. Odjížděla 3. července a strávila tam osm dní. „Sloužila jsem v Hodoníně a Moravské Nové Vsi, měla jsem opravdu různorodou práci. V Hodoníně jsem působila v centrálním skladu, v Moravské Nové Vsi na centrálním štábu plus jsem také pomáhala s likvidací škod na některých domech,“ zmínila Vladimíra úvodem.

Na místo původně jela s vizí pomáhat především němým tvářím. „Předem jsem se ohlásila na určité telefonní číslo. Myslela jsem, že budu ošetřovat zraněná zvířata v útulku. Nakonec mě přeřadili někam jinam, ale i přesto si vážím této zkušenosti,“ konstatovala.

Převažovali muži

Po příjezdu se nahlásila v hodonínském kulturním domě. „Nocovala jsem s řadou dalších dobrovolníků v tělocvičně gymnázia, k dispozici byly matrace nebo vojenská lehátka, já si přivezla vlastní karimatku. Byla tam drtivá většina mužů,“ zavzpomínala, že z 30 lůžek jen na pěti spaly ženy. „Někteří spali i venku pod širákem na zahradě,“ dodala Čečková.

Každé ráno z Hodonína jezdily autobusy do vesnic, kde bylo potřeba dobrovolníků. „První den jsem jela na centrální štáb do Moravské Nové Vsi, v autobuse už nebylo místo, a tak jsem cestovala v dodávce s policisty,“ uvedla dobrovolnice. Odtud potom vozila materiální pomoc i potraviny dětem do příměstského tábora. „Šlo o děti z poškozených domů, zásobovali jsme je především jídlem,“ upřesnila dobrovolnice.

Proč jste se rozhodla pomáhat druhým?

„Myslím, že asi to asi nemá jeden důvod. Možná otázka, proč to nedělat? Už jen, když se dívám na zprávy. Je přeci skvělé, když tam jsou pozitivní věci, a to spousta lidí může pochopit, že tu mají důležitou roli a zároveň mít radost, že je svět zase o něco lepší. Jiný motiv zase může být pomoci a zároveň dokázat sobě i okolí, co kdo dovede. Pokud si pamatuji, tak jsem většinou nad motivy moc nepřemýšlela, protože ten nejdůležitější je, že to jdu udělat, protože je to prostě třeba.“

Sklad denně navštívily stovky lidí

V centrálním hodonínském skladu naskladňovala zásoby. „Co se navezlo se muselo zkontrolovat, naskladnit. Potom jsme na žádost vydávali materiál i jídlo, vše bylo pod kontrolou, aby to nikdo nezneužíval. Také jsme rozváželi hmotnou pomoc do vesnic přímo k lidem,“ shrnula Vladimíra.

Nedostatkovým zbožím bylo nealko pivo. „To šlo opravdu na dračku, zaujalo mě, jak všichni dodržují bezpečnost,“ sdělila dobrovolnice. Denně se tam potkaly stovky lidí. „Bylo to takové místo setkávání, zaujala mě práce krizových interventů. Měla jsem tu čest pozorovat jednu hasičku při práci, lidé nesli opravdu špatně bourání svých domovů,“ naznačila Čečková.

V Moravské Nové Vsi pracovala přímo na poničených objektech. „Nejsilnější zážitek pro mě bylo vyklízení půdy jednoho bývalého policisty. Kdy se vše házelo vyřezanou dírou ve střeše do kontejneru, vyklízeli jsme třeba hračky po jeho dětech, s kterými jsem si jako malá taky hrála,“ utkvělo jí.

Krajina srovnaná se zemí

Lidé tam spolu drželi. „Policisté, hasiči, zdravotníci, všichni děkovali i nám dobrovolníkům, což bylo krásné,“ konstatovala Jihočeška. Setkání s ostatními dobrovolníky ji naplňovalo. „Byli tam lidé třeba až z Polska, navázala jsem tam i nějaká přátelství,“ poznamenala.

Na místě však měla i zdravotní potíže spojenou se svou nemocí, a tak okusila i služby hodonínské nemocnice. „Zřejmě jsem dostala nějakou infekci, která zhoršila můj stav, a tak jsem musela na několik dní na lůžko,“ uvedla Vladimíra. Brzy se však opět vrátila a mohla pomáhat znovu.

Jako apokalypsa

Utkvěla jí i poškozená příroda, všechno vypadalo jak z katastrofického filmu. „Jako po nějaké apokalypse. Některé veřejné budovy měly děravé fasády, to prostředí bylo samo o sobě depresivní, a naopak všichni lidé hrozně pozitivní,“ upozornila na protiklady.

Nezapomene ani na poškozený obecní úřad, sokolovnu, školku i zdecimovaný hřbitov. „Kamení a písek byly mezi šanony s dokumenty, nábytkem, pořád se nacházela ztracená, zmatená a zraněná zvířata, na místním hřbitově nebyl kámen na kameni, ta krajina na mě působila jako měsíční či po nějaké válce. Když se mě někdo ptal, jak to tam vypadá. Říkala jsem jako na Balkáně,“ přirovnala.

Nejsmutnější zjištění bylo, že nepřežila všechna zvířata. „Na ubytování jsem se vracela večer, ráda jsem si sedla někam na kafe nebo si s někým popovídala,“ popsala. Jídlo zde dostávali pestré. „Bylo na výběr z baget, wrapů, různých druhů masa, zeleniny i ovoce, já například mám bezlepkovou dietu kvůli svému zdravotnímu stavu a nebyl problém ji tam dodržovat,“ uzavřela.

Utkvěla jí i poškozená příroda, všechno vypadalo jak z katastrofického filmu. Některé veřejné budovy měly děravé fasády, to prostředí bylo samo o sobě depresivní, a naopak všichni lidé hrozně pozitivní, uvedla Vladimíra Čečková.Utkvěla jí i poškozená příroda, všechno vypadalo jak z katastrofického filmu. Některé veřejné budovy měly děravé fasády, to prostředí bylo samo o sobě depresivní, a naopak všichni lidé hrozně pozitivní, uvedla Vladimíra Čečková.Zdroj: archiv V. ČečkovéVladimíra Čečková (42 let, České Budějovice) bojuje s vzácným onemocněním, které se postupně začalo projevovat netypickými zdravotními stavy, trpí kolapsy spojenými s pády, bolestmi, poruchy metabolismu, neurologické problémy, opakovanými infekcemi, po řadě vyšetření ji lékaři potvrdili hormonální a metabolické problémy i ataxii mozečku. Užila si řadu pobytů v nemocnici. Až rakouští lékaři se shodli na diagnóze autoimunitní polygladulární syndrom. Zatím jí schází cílená léčba.