Jaká je nyní v Nepálu situace?
V Nepálu se snaží pomoci různé neziskové organizace i individuální dobrovolníci, a to jak místní, tak zahraniční. Já jsem se nejprve setkala s dobrovolníky z města Pokhara, kteří mě přivedli k organizaci Člověk v tísni a momentálně spolupracuji s Justinem z Learning planet. Člověk v tísni úspěšně zmapoval situaci ve vesnicích v oblasti kolem Gorkha, aby se vědělo, do jaké míry jsou vesnice zničené, jestli mají dostatek plachet na stavbu přístřešků, jestli mají dostatek jídla, přístup k pitné vodě, dostatek zdravotnických pomůcek a léků. Díky tomu se zefektivnila pomoc, protože se přesně ví, kde a co je potřeba.

Learning planet je téměř pět let starý program. Justin staví školy v Nepálu, zejména ve vesnici Dhawa. Sedl do letadla hned, jakmile slyšel o zemětřesení a přijel pomoci stavět přístřešky a rozpadlé domy ve své oblíbené vesnici. Též se snaží přivézt jídlo, protože spadlé domy pohřbily rýži, která nebyla v uzavřených pytlích, ale sušila se na zemi.

Co konkrétně děláte vy?
Náš záměr je pomoci lidem postavit dočasnou střechu nad hlavou, aby ve zdraví přežili deštivé období. Snažíme se také sehnat peníze od našich přátel na nákup kladiv, pil či hřebíků. Přístřešky stavíme hlavně z recyklovaného materiálu zachráněného ze spadlých domů. Zbytek peněz použijeme na nákup rýže.

Co je v Nepálu ještě třeba akutně vyřešit?
Některým vesnicím stále chybí plachty na stavbu přístřešků, v některých vesnicích je nedostatek jídla. Problémem je doprava. Naštěstí v posledních letech vznikly cesty, které zvládnou čtyřkolky, díky nim je hodně vesnic jakžtakž přístupných.

Lidé budou pravděpodobně dlouhodobě potřebovat dodávky jídla, některé zdroje vody byly znečištěny, může tak dojít k rozšíření zdravotních problémů. V provizorních stanech bydlí mladí, staří, kojící matky a všichni ví, že ani ne za měsíc začne období dešťů.

Jak se cítí a co nejvíce potřebují obyčejní lidé?
Místní potřebují „brain-quake". Potřebují pochopit, že nemá smysl čekat na spásnou pomoc zvenčí, nečinně sedět a stěžovat si, že pomoc nepřichází. V Nepálu jsou silní lidé, nevidím tu zdrcené plačící lidi. Někteří se činí, staví si přístřešky, odklízí zbytky svých domů a třídí, co znovu použijí. Je tu ale i spousta lidí, kteří sedí a nic moc nedělají. Pro mě jako Evropana je hrozně těžké to pochopit, ale takový je pravděpodobně bežný nepálský život. Buď se tvrdě pracuje na poli, nebo se sedí a povídá.

Také bych čekala víc ochoty pomoci si mezi sebou, soused sousedovi, občan z nepostižené oblasti občanům ve zbořených vesnicích. Často si říkám, jestli má vůbec smysl snažit se jim pomoci, když řada z nich si není schopna pomoci navzájem. Ale jsou tu i lidé, kteří se snaží a kteří si pomáhají, ti mě motivují. A také fakt, že pokud jim tu rýži někdo nepřiveze, zřejmě nastane velký nedostatek.

Myslím si, že poté, co se Nepál otevřel turistům, stal se mnohem závislejším. Je tu moc dobrovolníků a lidé si zvykli na to, že někdo přijde, všechno dá a vyřeší. Přesto si myslím, že je tu opravdu třeba pomoci, hrozně ocením, když lidé darují peníze. Je to pro dobrou věc.