Rodačka z Českých Budějovic může být tou, která objeví lék na rakovinu. Osmadvacetiletá Petra Trnková, absolventka Gymnázia J.V. Jirsíka, v současné době pracuje ve Švýcarsku a vyvíjí metodu protonového záření pro léčbu zhoubných nádorů. Poté by měla zastávat jednu z klíčových pozic na velké výzkumné klinice ve Vídni.

„Ve srovnání s normální radioterapií, která je dostupná v každé nemocnici, má protonový paprsek lepší fyzikální vlastnosti a při ozařování šetří okolní tkáň, takže se u pacienta objevuje méně vedlejších účinků,“ přibližuje Trnková výhody nové metody.

Jihočeška stráví ve švýcarském výzkumném centru dva roky. Pomáhá tu vyvíjet moderní zařízení pro ozařování zhoubných nádorů, které se posléze stane důležitou součástí právě vznikajícího protonového centra v rakouské Vídni. Prvního pacienta přijme již v roce 2015.

Zkušenost ve Švýcarsku není pro Trnkovou nic ojedinělého, do zahraničí zamířila již během studií medicínské fyziky. „Chtěla jsem vyzkoušet doktorát v cizině, protože u nás se bohužel do vědy nedávají moc peníze a nejde ji dělat na plný úvazek,“ říká. Čechy ale stále bere jako svůj domov, jednou by se sem dokonce chtěla vrátit a pomoci svými znalostmi.

Petra Trnková vystudovala českobudějovické Gymnázium J.V. Jirsíka, poté si zvolila pro dívku trochu netradiční Vysoké učení technické v Praze. „Vždycky mě bavila fyzika, jako malá jsem říkala, že budu fyzik v NASA. Když pak skutečně přišlo na výběr školy, hledala jsem něco podobně zaměřeného. Chtěla jsem ale, aby to byl praktický obor, takže jsem vybrala radiologickou fyziku,“ vzpomíná Trnková. Začala se tedy specializovat na fyziku, která se používá v medicíně, například rentgeny, lasery nebo metody ozařování.

Již během studií také vycestovala do zahraničí. Půl roku strávila na výměnném pobytu ve Španělsku. Překvapilo ji tu, jak se může život studenta ve dvou různých zemích lišit. „My jsme zvyklí se biflovat, tam u zkoušek používají veškeré dostupné materiály kromě internetu. Člověk musí hlavně umět pracovat s literaturou,“ srovnává. Velký dojem na ni také udělalo, že ve Španělsku se všichni učí v knihovně, která je otevřená od páté hodiny ranní až do hluboké noci.

Jedno však bylo přesně podle očekávání – Španělé se skutečně ukázali jako horkokrevný národ, který si umí užívat života a na povinnosti má dostatek času. „Na půl roku to bylo skvělé, ale žít bych tam nemohla. Já jsem z našeho prostředí zvyklá, že věci fungují, a tam je to úplně jinak,“ dodává Trnková.
Pobyt jí proto prospěl především jako intenzivní kurz španělského jazyka. Po návratu se opět plně ponořila do medicínské fyziky, měsíc navíc strávila ve výzkumném institutu v Rusku a zamířila i do Švýcarska, diplomovou práci psala v německém Regensburgu. Díky tomu mluví nyní plynule německy a anglicky, domluví se i ve španělstině a francouzštině.

Studium na ČVUT dokončila Trnková v roce 2007. Poté nastoupila jako medicínský fyzik do fakultní nemocnice Na Bulovce. „Pracovala jsem na oddělení radioterapie, kde se léčí pacienti s nádorovým onemocněním. Fyzik tu dostane od lékaře snímky pacienta a rozhodne, jak se bude ozařovat, jakým zářením, z jakého směru a podobně,“ popisuje.

V nemocnici ale zůstala jen tři měsíce, chtěla se totiž více věnovat vědě a zkoumání nových metod. Lákalo ji doktorandské studium v zahraničí. Když ji tedy přijali na výzkumný institut ve Vídni, neváhala ani chvíli. Zde se začala zabývat brachyterapií neboli ozařováním zevnitř, při kterém se využívají buď přirozené dutiny pacienta, nebo se nádor ozařuje skrz jehly.

Coby studentka se Trnková musela jít podívat také přímo na operační sál. „Na něco takového není fyzik vůbec připravený. Když jsem viděla první zákrok, myslela jsem, že omdlím,“ směje se.

Doktorské studium jí trvalo tři roky, v Rakousku se zabydlela již po několika měsících a byla příjemně překvapená povahou místních lidí. „Ze začátku jsou sice víc uzavření, člověk musí být hodně aktivní, aby se k nim dostal, ale pak jsou velice milí a přátelští,“ shrnuje. Přesto se jí často stýskalo po rodině a jižních Čechách, které stále bere jako svůj domov. Naštěstí Vídeň není od Budějovic tak daleko, a tak mnohdy přijela i jen na pár hodin.

Když Trnková získala doktorský titul, zatoužila po daší životní změně. V institutu byla sice spokojená, ale chtěla vyzkoušet ještě něco jiného. Pak zjistila, že se právě ve Vídni bude stavět protonové centrum, požádala o práci a uspěla. Nyní tedy stojí u zrodu instituce, která nabídne moderní léčbu rakoviny. „Protonový paprsek má při ozařování lepší fyzikální vlastnosti, šetří okolní tkáň, a tak ubývá vedlejších účinků,“ vysvětluje. Právě to, že pracuje na technologii, která může být lékem na zhoubné nádory, ji nejvíce těší. Nevadí jí proto mnohdy obětovat i volný čas.

V listopadu navíc rakouská společnost Trnkovou vyslala na dvouletou stáž do Švýcarska, kde má poznávat nové metody a vyvíjet zařízení. Její prací však není jen bádání, nedílnou součástí je i setkávání s pacienty, kterých se ozařování týká. „Spolupracujeme i s dětmi, což je pro mě asi nejtěžší. Jsou hubené, bledé v obličeji, bez vlasů. Fyzik s něčím takovým ze začátku určitě nepočítá,“ říká. Pacientům se ale rozhodně nevyhýbá, naopak se jim vždy snaží vysvětlit, co přesně ozařování obnáší, a když odejdou, ptá se na jejich další osud.

Výzkumný institut ve Švýcarsku je mezinárodní, Trnková tu spolupracuje s Němci, Italy, Holanďany, Číňany i Japonci. Asi nejméně si ale zatím rozumí s domácími Švýcary. „Jsou až moc pečliví a na všechno mají pravidla. Také pořád svolávají porady. Já někdy říkám, že se v práci radíme o tom, jak bychom pracovali, kdybychom neměli porady,“ popisuje s úsměvem.

Naopak velmi srdeční jsou podle ní Asiaté, v poslední době ji například svými historkami baví Číňanka, která se začala učit lyžovat. Důležitá je pro Trnkovou kolegyně ze Slovenska. Mluví spolu totiž československy, a tak si obě stále připomínají rodný jazyk. „Češtinu nechci nikdy zapomenout. Čtu stále knihy a sleduji i zprávy z Čech,“ dodává.

Svoje nejbližší cíle spojuje Trnková se vznikající klinikou ve Vídni. Ráda by se podílela na jejím otevření a v roce 2015 tu přivítala prvního pacienta. Co bude ve svém stále se rozvíjejícím oboru dělat dále, zatím neplánuje. Nevylučuje ale ani, že se jednou vrátí zpátky do Čech. „Nepatřím mezi ty, kteří v cizině na rodiště zanevřou. Navíc si myslím, že lidé se zkušenostmi jako já by se sem měli vrátit a pomoci místní vědě,“ uzavírá.