Pod jeho rukama se rodí hudební nástroje. Než je však vybrousí 
k dokonalosti, trvá to nespočet hodin. František Mikeš má v Českých Budějovicích dílnu, kde vyrábí heligonky. Také ale ladí a zachraňuje ty staré.

Jeho cesta k netradičnímu povolání začala po základní škole. „Na studia to nebylo, protože jsem neměl moc dobré známky a víc se věnoval bigbítové kapele. Tak pro mě máma objevila obor Mechanik hudebních nástrojů," vzpomíná 
s úsměvem. Vyučil se a začal pracovat ve vyhlášené opravně v ulici Na Sadech. Posléze ještě absolvoval ladičské zkoušky 
a od roku 1989 má vlastní dílnu ve Skuherského ulici.

Zde vyrábí heligonky, dokonce navrhl nový model. „Naši harmoniku jsme vyvíjeli asi tři roky. Chtěli jsme něco úplně jiného než jsou ty klasické z 20., 30. let. Máme tedy nezvyklý design a používáme masivní dřevo, které ovlivní barvu zvuku," popisuje.

Tahací harmoniky se rodí 
z mnoha materiálů, na jejich výrobu je potřeba dřevo, papír, kůže, perleť i rozmanité textilie. Zabere to navíc dlouhou dobu. František Mikeš proto nezřídka tráví v dílně více času než je obvyklá pracovní doba. Nejnáročnější na celém procesu je podle něj ladění, nástroj totiž musí získat tradiční pěkný zvuk.

Heligonky vznikají v českobudějovické dílně obvykle na objednávku. Na jihočeský nástroj hraje například kapela Mokeráci. Pořizují si je ale také hudebníci ze Slovenska, Rakouska, Německa nebo USA.

Také proto se František Mikeš domnívá, že tahací harmoniky rozhodně nejsou zastaralým nástrojem, na který už nikdo nechce hrát. „Jednu dobu byly na ústupu, ale teď to zase ožívá. Objevují se i mladí hráči, kteří jsou mnohdy nešťastní, že tady na to není škola. Například v Německu se hra na heligonku normálně vyučuje na státních školách, tady ne, což je škoda, protože čeští hráči jsou vyhlášení," připomíná.

Když heligonku vyrobí 
a prodá, ještě se s ní několikrát setká. Majitelé se k němu vrací kvůli údržbě a ladění. Jeho prací je ale i opravovat harmoniky, které už leccos pamatují. Velmi často lidé do dílny nosí nástroje nalezené na půdách. „Někdy to bývají už jen taková polorozpadlá torza. Přesto se z nich snažíme znovu udělat plně funkční nástroj," dodává František Mikeš.