Z Tábora vyrážela původně dvě auta, cestou se však ryze pánské osazenstvo seznámilo ještě se čtveřicí z Plané nad Lužnicí. Přihlášeno do tzv. letní edice bylo kolem 200 vozů, z toho jich asi 30 nedojelo vůbec na start. Mezi účastníky byli kromě Čechů také Slováci, Italové a Francouzi.
Gumbalkan je nezávodní poloorientační výlet do Rumunska s auty, nebo motorkami, s pořizovací hodnotou do 25 tisíc korun. Jde o to, že účastníci dostanou seznam jednotlivých checkpointů, které by měli projet. Nic není povinné, trasu si volí sami. Někdo jede raději offroadovými stezka, někdo se drží na silnici. Podstatou je užít si tak trochu jinou dovolenou než se vyplácnout na týden někde v all inclusive hotelu, ale zkusit, jak se kempuje a zjistit, že i auta, které už dávno většina lidí odepsala, zvládnou neskutečné věci a většina jich i do Rumunska dojede. Pořadatele těší zábavné úpravy aut, které v cíli hodnotí. Ceny vyhrává nejen nejvtipněji upravené auto, ale také nejmenší auto a nejnevhodnější auto na Gumbalkan.
Zelenou reflexní Octavií jeli Lukáš Stuchlík a Jan Samec, o výzvě se dozvěděli z internetu. „Zaujalo mě to, protože to není klasický závod, ale spíše sranda. Jde hlavně o to dostat se do cíle a užít si to,“ vysvětlil osmadvacetiletý Jan Samec.
Barevný tuning i společná trička
Společně s Lukášem, kterému se nápad líbil, tak utvořili pasažéry vozu, který koupili za dva tisíce a doladili ho barevně i talismanem v podobě nafukovací panny. „Byla pro štěstí a zachránila nás z mnoha průserů. Tolik šťastných a usmívajících se lidí jsem neviděl za celý rok, mávali nám i policajti a na hranicích si nás fotili,“ naznačil mladík z Dražic.
Dohodli se, že bude lepší jet dvěma auty. A tak vznikl další tým. „Řekli jsme si, že dvě posádky budou lepší, abychom si mohli cestou pomáhat v případě defektů,“ dodal Štefan Pospíšil, který s Tomášem Pavlátem a Markem Císař cestoval růžovou Felicií. „Ta byla původně Markova dědy a my ji pomalovali a nalepili na ní dvě stovky jednorožců,“ popsal tuning. Před cestou Tomáš a Marek na autech provedli nezbytný servis. Všichni si také pořídili společná trička.
Podmínkou závodu je dopravní prostředek do 25 tisíc korun a složení startovného, teprve před začátkem rallye dostanou informaci o startovní lokalitě a tzv. roadbook s kontrolními body, kterými by měli projet. „Trasu si však každý stanovuje podle souřadnic sám, důležité je projet checkpointy, nasbírat značky a dostat se do cíle v Banátu,“ přiblížil Jan Samec.
Cestou se seznámili s dalšími Jihočechy, Pavel Černý, Jakub Adamovský, Karolína Votápková a Věra Šimotová se za dobrodružství vydali z Plané nad Lužnicí a dojeli pak všichni společně až na místo určení. „Těm bychom chtěli hrozně moc poděkovat za pomoc i spolujízdu,“ sdělili.
Rallye je zavedla k mnoha opuštěným hotelům, jeli také po nejkrásnější silnici Rumunska tzv. Transalpine. „Česky se jí říká Cesta světa, nejdříve byla v mlze, ale když jsme vyjeli na vrchol, opar se rozplynul, začalo svítit sluníčko a viděli jsme, jak se klikatí,“ popsal scenérii. Viděli i jeden z nejslavnějších průsmyků světa, takzvaný Transfagarasan.
Romská osada vyděsila
Nejhorší zážitek byl asi průjezd romskou osadou Luník přes slovenské Košice. „Sídliště bylo postavené původně pro dva tisíce lidí, teď jich tam žije asi šest tisíc, byla to hrůza vidět to,“ uvedl Jan.
Na společnému chatu od ostatních posádek četli varování, že nemají zastavovat, všechno, co nebylo přidělané uklidili do vozu a připravili se na průjezd. „Auto před námi ale zastavilo hned u prvního paneláku, najednou všichni začali sbíhat ze schodů a blížit se k nám,“ přiblížil.
Štefan dodal, že malé děti přibíhaly ze všech stran jako v nějakém hororu. „Házely kameny, křičely na nás, pak se i rozeběhly kolem auta a braly nám za kliky,“ doplnil mladík ze Zahrádky u Tábora. Před odjezdem z oblasti se je snažily ještě zatarasit. „Šlo o asi deset dětí, jeli jsme pomalu, ale nezastavovali, a tak uskočily, ale mlátily nám dál do auta,“ vylíčil Jan Samec.
Medvědi byli nejlepší
Setkání s medvědy hnědými oproti tomu bylo mírumilovné. „Medvědi byli zlatí. Úžasný zážitek, který jsem si přál, vidět je ve volné přírodě. Přijeli jsme až k nim a natáčeli jsme si je,“ zmínil Jan s tím, že to pro něj bylo neuvěřitelné štěstí.
Štefan však doplnil, že respekt z nich trochu měli. „Na blízko ty jejich drápy a zuby vypadaly děsivě. Na lidi jsou tu ale zvyklí, zastavují jich tu stovky denně, tak jsem se necítili na větší vzdálenost ohrožení,“ vysvětlil Štefan.
Jedli to, co si mohli cestou koupit. „Vařili jsme si třeba těstoviny a něco z konzervy, fazole, k snídani i vajíčka v kotlíku na ohni,“ přiblížil jednoduchý jídelníček. Tříčlenná posádka Felicie spala ve spacákách pod plachtou, dvojice Jan a Lukáš si udělala z Octavie skoro obytný vůz.
Nebylo třeba ani moc oblečení. „Vezli jsme toho zbytečně moc. Stačilo startovní tričko a kraťasy na celý týden, ponožky jsme nepotřebovali, pořád jsme chodili bahnem, prachem či vodou, jezdili jsme cestou necestou, taky dost pršelo, tak to bylo veselé,“ podotkl Štefan.
Cestou řešili různé peripetie. „Píchli jsme, prorazili disk, všude byly výmoly nebo obrovské kameny, které jsme museli odstranit, abychom projeli. Zahrabali jsme se do bahna, nebo uvízli v potoce,“ vyjmenoval problémy na trase Jan.
Závěrečná oslava a slavnostní vyhlášení
Očekávali však více závad a v reálu to nebylo až tak zlé. „Jeden kamarád z Plané chtěl, aby nás pohostil místní domorodec a zabil kvůli nám prase, a to jediné nám bohužel nevyšlo,“ nastínil. V cíli v české osadě v Banátu pak přeživší čekala oslava. „Tam vládla přátelská atmosféra, pilo se pivo a probíraly se zážitky. Také se vyhlašovalo nejmenší auto, nejsympatičtější posádka a nejzajímavější vozidlo,“ shrnul Štefan Pospíšil.
Poučení podle Jana Samce je, že i auta, která běžně končí na vrakovišti, dokážou ještě zprostředkovat skvělý zážitek. „Nějakým novým autem by si to člověk ani neužil, bylo to moc hezké a autentické,“ zhodnotil. „Ozvalo se nám plno známých, že by chtělo jet. Přemýšlíme, že bychom se stejnými auty zvládli i zimní edici,“ líčil Štefan.
Potencionálním zájemcům o účast by vzkázali, ať se určitě nebojí. „Všichni si tam pomáhají, není potřeba zbytečně moc věcí, vše se dá koupit cestou. Autu stačí dveře, okna a oplechování. Je to lepší než normální dovolená, člověk si odpočine psychicky, na nic nemusí myslet. Nebojte se a nenechte se odradit ostatními, když vám říkají, že to nezvládnete,“ uzavřeli zamyšlením.
Letos se jely dvě letní edice. V červenci přesunutá letní edice z roku 2020, kdy se kvůli pandemii ročník nekonal. Té se účastnilo přibližně 300 aut. V srpnu se konala regulérní letní edice 2021, kterou jelo 198 vozidel. Trasa obou vedla ze startu na Bílé v Beskydech přes Slovensko, Ukrajinu do Rumunska s cílem v české vesnici Eibentál. První Gumbalkan se konal v roce 2018 a mělo to být spíše pro kamarády pořadatelů. Jel jeden a k tomu dalších 77 aut. Následoval rok 2019, kdy už se účastnilo 280 posádek. V roce 2020 pořadatelský tým zvládl těsně před koronou uspořádat ještě první zimní edici, která vedla přes Polsko do Litvy s cílem v Lotyšsku. Krom toho se snaží ve stejném duchu jako Gumbalkan pořádat i nějaké okruhové sranda závody v Čechách. Konkrétně na okruzích v Mostě, Vysokém Mýtě a autokrosovém okruhu v Přibicích. Už se chystá jak zimní, tak letní edice 2022, pořadatelský tým proto doporučuje sledovat web www.gumbalkan.cz a facebook a instagram @gumbalkan. Registrace se bude do měsíce oznamovat i spouštět.
9
14
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
