V rámci terénních prací Jihočešky rovněž navštěvovaly rodiny, které se ocitly 
v nouzi a žijí v chýších z rákosí a hlíny. Dvěma odvážným dívkám zbývá čas i na cestování a poznávání Afriky.

Úplně neznámý ale pro ně tento kontinent není. Už před časem pobývaly v hlavním zambijském městě Lusace, ještě předtím se Kateřina Homolková vydala do Namibie.

A právě sem se nyní dvě kamarádky vrátily. „Řekly jsme si, že je na čase trochu si odpočinout od našeho projektu 
v Zambii. Bylo třeba načerpat nové síly," vysvětlila Kateřina motivaci k uskutečnění cesty za novými zážitky.

Radka Krygarová v Africe.První zastávkou bylo zambijské Sesheke poblíž zambijsko-namibijských hranic. „Na hranicích jsme zjistily, že do Namibie je potřeba mít víza. To nám předtím nějak nedošlo," poukázala na první zádrhel putování po Africe Radka Krygarová. Jihočeškám proto nezbylo nic jiného, než se vydat na ambasádu do Lusaky a požádat tam o víza.

To se nakonec podařilo, a tak následovala 26 hodin dlouhá cesta z Lusaky do Windhoeku. „Tísnili jsme se tři na jednom sedadle. Uprostřed já, po pravé straně Radka a nalevo ode mě nějaký místní pán, který mi v noci ohlazoval chodidla," směje se Kateřina.

Oč strastiplnější byla cesta, o to překvapivější byl první dojem z Windhoeku. Jako by se Evropanky ocitly zpátky na domovském kontinentu. „Všude bylo čisto, dostatek odpadkových košů, nikdo na nás nepokřikoval, když viděl dvě bělošky, město nebylo přecpané lidmi," popisuje Kateřina Homolková.

Po Windhoeku následoval Swakopmund, městečko na pobřeží Atlantiku. Cesta tam trvala minibusem asi šest hodin. „Swakopmund je nádherné město. Má osobitou atmosféru, kterou podtrhuje pobřeží Atlantiku. Uchvátila nás i místní architektura. Malé, barevné domečky obklopené pískem," zasní se Radka Krygarová.

Tady si Jihočešky po půl roce mohly konečně dopřát českou dobrotu – housku se sýrem. „Do té doby jsme sýr nikde nesehnaly," vysvětlují.

Specifická doprava v Africe.Ze Swakopmundu se Kateřina s Radkou vydaly do Walvis Bay a odtud přes Windhoek do Keetmasnhoopu. „To byla třešnička na dortu. V roce 2010 jsem tady totiž byla na stáži, takže jsem zde znovu potkala své kamarády a známé 
z té doby. Už jsem ani nevěřila, že je ještě někdy uvidím," vypráví Kateřina.

Po měsíci plném cestování se Jihočešky vrátily zpátky 
k práci. O tom, jak se jim daří uvést do provozu již zmíněný sirotčinec pro dvanáct chlapců, čtěte opět v některém 
z příštích vydání Českobudějovického deníku.