Není-li to pouze neschopnost představitelů opozičních stran (a zelených), na domácí scéně se tedy „antiKlaus“ nenajde. Je to zajisté také dáno tím, že daný kandidát musí zaujmout nejen dnes ideově blízké komunisty a Paroubkovy socialisty, avšak také i zelené a prý i lidovce.

Silný kandidát

Toho lze dosáhnout dvojím způsobem. Dotyčný kandidát musí být totiž buď silnou osobností, která svými názory a dosavadním politickým jednáním zapůsobí na široké názorové spektrum Klausovské opozice, anebo se naopak musí jednat o kandidáta, který není nijak vyhraněn, moc se o něm neví a nikomu zase až tak moc nevadí.


Zdá se, že hledání kandidáta proti Václavu Klausovi se dělo druhým způsobem. Toto není kritika Jana Švejnara, který svou prací na prestižních univerzitách a ekonomickou erudicí může být leckomu vzorem, ale kritika způsobu, kterým opozice kandidáty hledá. Díky tomu je sice nalezen protikandidát, který uspokojí „antiKlausovské“ politiky. Vzájemné politické a odborné boje ohledně reforem a privatizace mezi oběma ekonomy si z 90. let řada lidí pamatuje. Avšak vzhledem k vážnosti funkce prezidenta je to na kandidáta žalostně málo. Opozice a Jan Švejnar se budou muset v následujících měsících snažit, aby svoji volbu protikandidáta odůvodnili lépe, než že se jedná pouze o „antiKlause“.


Prezident například jmenuje soudce Ústavního soudu. Jaké má Jan Švejnar názory na české soudnictví a jeho následující vývoj se z médií zatím nedozvíme. Prezident se podílí i na zahraniční politice státu.

Otázky do ciziny

Jak bude Jan Švejnar chápat svoji pozici v zahraniční politice vzhledem k ministerstvu zahraničí? Jaké jsou jeho názory na další vývoj Evropské unie, reformy evropských institucí, ale i na takové nepříjemné věci, jako je nezávislost Kosova či náš vztah k Rusku? Co si Jan Švejnar myslí o tolik diskutované americké raketové základně?


U zvažovaných domácích „antiKlausovských“ kandidátů, například Dienstbiera či Pitharta, je to jasné.


Jejich názory a postoje jsou všeobecně známé, po desetiletí se vyjadřovali k nejrůznějším problémům české a mezinárodní politiky, působili v nejrůznějších strukturách a názorových proudech. Zpětně se ukázalo, že někdy měli pravdu, někdy méně, někdy se mýlili. Mají řadu podporovatelů, ale i řadu názorových protivníků. Veřejnost i média je znají a permanentně hodnotí.


Profesor Švejnar je z tohoto pohledu nepopsaný list. Ne, že by neměl s Českem kontakty, nebo že by neznal českou politiku. Svojí emigrací dal jasně najevo svůj životní postoj a svojí kariérou prokazuje své schopnosti. Poslanci ČSSD se rozplývají nad tím, jaký má přehled a jak umí odpovědět na každou otázku.


Nepochybuji o tom, že Jan Švejnar své názory má. A budou to názory zajisté opodstatněné. Avšak budou to názory, které mu nadále zaručí volitelnost u zelených a i u komunistů? Anebo se prostě bude volit „antiKlaus“, aniž by se pro jistotu o jeho názorech vědělo? Ve Spojených státech vedou uchazeči jednotlivých stran o kandidaturu na prezidenta již nyní nelítostný, avšak věcný diskusní boj. Dočkáme se něčeho podobného i u nás, nebo bude výběr prezidentských kandidátů pokračovat jen dalším taháním bílých králíků z klobouku?