V čem vidíte význam křesťanské církve, potažmo vašeho kněžského povolání, pro současnou společnost?
Setkávám se hodně s nevěřícími, i když kdo je vlastně nevěřící? Možná je přesnější říct s hledajícími. Zdá se mi, že pro naši společnost je kněz moc důležitý. Samozřejmě, že když bude jen v neděli sloužit mši, tak to je málo, ale taková ta naděje uvnitř skeptického světa a naslouchající ucho a lidská pomoc, to je moc důležité.

Jak jste se stal knězem?
Pocházím z věřící rodiny, víru jsem dostal fakt hodně zajímavou. Moji rodiče věří hodně hezky, docela kriticky. Studovali totiž přírodní obory. A k tomu ještě v době komunismu měli kvůli víře hodně problémů. Jejich víra byla hodně hezká, trochu undergroundová. O to se hodně opírám. Nebyla to žádná tradice, které by člověk nerozuměl. O kněžství jsem hodně přemýšlel. Ale šel jsem raději na ČVUT, protože jsem měl na konci gymplu pocit, že je kněžský život příliš nezajímavý, i celá církevní instituce. Tam jsem byl hodně spokojený, ale ještě jsem něco hledal, nějaké naplnění. Teď, když jsem knězem, jsem docela překvapený, že je to mnohem těžší cesta, než jsem čekal. A také mnohem krásnější cesta. Nevěděl jsem, že to bude takhle krásný naplněný život mezi lidmi.

Neměl jste pocit, když jste dospíval, že tak úplně nezapadáte  do skupiny svých vrstevníků?
To jo, to jsem si připadal hodně, jakože vypadávám. To nebylo příjemné, ale bylo příjemné překvapení, že to vypadnutí bylo jen dočasné. Teď docela často oddávám svoje vrstevníky, a to si opravdu užívám. Přivedlo nás to zase více k sobě. To je moc fajn. Ale kolem toho 20. roku, to bylo těžší.

Nemrzí vás, že nebudete mít nikdy svoji vlastní rodinu?
To mě mrzí hodně. Lidí i dětí mám kolem sebe hodně, učím na gymnáziu, pak  potkávám spoustu lidí v kostele. Za normálních okolností jsem doma večer sám moc rád, ale pocity velké samoty, protože člověk opravdu nemá tu blízkost, ty jsou těžší. Snažím se žít celibát opravdově a to prázdné místo tam opravdu je a snad se mi to daří naplňovat tak, jak bych měl. Tím, že mě to vede duchovně do hloubky.

Hodně vás teď zaměstnává oprava kostela Svaté Rodiny, který má sloužit především studentům Biskupského gymnázia. Jaká je tato práce?
Přestavba kostela je pro mě symbolická. Uvědomuji si,  že přesně tohle je kněžství. Je to vytváření prostoru, ve kterém se mladý člověk, když myslím na studenty BiGy, nebo i každý jiný občan Budějovic může zastavit.  A v tom tichu se může učit rozumět  sobě, případně tedy Bohu. Přesně tak si představuji funkci církve a kněze.  Na stavbu kostela nám chybí dva miliony, a to jsme už dva a půl milionu vybrali od lidí. Kdyby to byly evropské peníze, tak ten způsob získání prostředků je velmi sterilní, kdežto tady to člověka opravdu vtahuje do života.

Na rekonstrukci kostela spolupracujete s architektem Josefem Pleskotem. Jak se vám tato spolupráce daří?

To je pro mě zážitek. Jednou při mši si vzal pan architekt Pleskot krátce slovo a řekl, že by chtěl, abychom všichni, co na opravě kostela spolupracujeme, pocítili, že ta práce dalece přesahuje náš život. Má to velký přesah. Když jsme spolu začínali, tak já jsem chvátal, chtěl jsem, aby kostel mohl studentům co nejdřív sloužit.  Ale na panu  Pleskotovi jsem viděl, že on to dělá tak, aby se to líbilo 
i lidem za 200 let. O tom teď hodně přemýšlím. O tom, že jsme převzali štafetový kolík a pak ho zase předáme. Ať už se to týká víry, nebo společnosti, nebo třeba svobody.  Člověk chce v dnešní době rychle vidět výsledky. Jsme nervózní z toho, když něco není hned. Často přemýšlím jestli my, naše společnost, děláme také něco takového, co nás přesahuje.

RADKA DOLEŽALOVÁ