Kardinál Miloslav Vlk (78) se na jihu Čech narodil, působil zde jako archivář i jako biskup, a proto se sem rád vrací. Přijel sem i v září, kdy si budějovická diecéze připomínala jednak 225 let svého vzniku, jednak dvacet let od založení Biskupského gymnázia Jana Nepomuka Neumanna. Právě u zrodu této školy tehdejší biskup Miloslav Vlk byl.

V katedrále sv. Mikuláše jste při slavnostní mši stál po boku s oběma současnými českobudějovickými biskupy Jiřím Paďourem a Pavlem Posádem. Jaký to byl pocit?
Cítil jsem se jako biskup v českobudějovické katedrále velice dobře. Když jsem před dvaceti lety diecézi opouštěl, protože mě papež poslal do Prahy, tak jsem tehdy při loučení řekl, že moje srdce zůstává v jižních Čechách, poněvadž jsem Jihočech.
Zvlášť s Budějicemi jsem spjat. Studoval jsem tu, a když jsem vystudoval archivnictví, tak jsem tady byl archivářem a ředitelem archivu. Působil jsem na radnici na náměstí a za pár let jsem byl biskupským sekretářem o několik desítek metrů dál na biskupství v Biskupské ulici. Nakonec jsem tady zakotvil, i když krátce, jako biskup.
Tohle všechno jsem teď v katedrále cítil. Zvlášť jsem pamatoval a vzpomínal na biskupa Josefa Hloucha, který budějovickou katedrálu obnovil. Byl jsem tehdy samozřejmě velmi blízko a prožíval vše s biskupem. Bylo pro mě velice příjemné a milé, že jsem teď kolem viděl obličeje známých lidí, se kterými jsem se tady v minulosti setkával. V mém důchodu to byl takový návrat domů.

Kromě slavnostní bohoslužby v českobudějovické katedrále vás čeká i poutní mše na Lomci u Vodňan.
Na Lomečku bývám každý rok. Zdejší pouť je i setkáním s řadou blízkých a známých lidí. Při pouti na Lomečku prožívám to, co si myslím, že je důležité pro církev – aby byla společenstvím a rodinou. Na Lomečku se scházejí poutníci, což je zde cítit. Můj prožitek z katedrály i lomecká pouť jsou momenty, které mě naplňují radostí. Církev je rodina, i když může být méně věřících A to je důležité.
Lomeček je pro mě ještě velmi významný i z jiného důvodu. Když jsem v roce 1952 odmaturoval a nikam se nedostal, tak jsem šel v květnu na pouť na Lomec. Tehdy tam četli v liturgii z Prvního listu svatého Petra: Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás Bůh povýšil v čas navštívení.
Tuhle směrnici, kterou jsem slyšel, jsem si vzal do tehdejší doby tmy. A představte si, že v roce 1994, když jsem byl jmenován kardinálem, tak v Římě v aule Pavla VI. ve velké audienční místnosti při ceremonii ustanovení kardinálů četli právě toto místo.
Najednou jsem si připadal jako ve snu a říkal si, jestli je to pravda. Že se právě naplňuje tato věta: … aby vás povýšil v čas navštívení.
Pro mě to byla obrovská posila, že slovo, které jsem tehdy na Lomečku slyšel, a směr, kterým jsem šel, se naplnil i tímhle při mém ustanovení kardinálem. Bůh má smysl pro humor.

Před dvaceti lety jste stál u zrodu českobudějovického Biskupského gymnázia Jana Nepomuka Neumanna. Již dříve tu ale biskupské gymnázium fungovalo, že?
Biskupské gymnázium má skutečně v sídle českobudějovické diecéze velikou tradici. V šedesátých letech 19. století tu založil veliký českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík gymnázium pro mladé chlapce z celé diecéze. Tehdy tady taková škola nebyla, zatímco celá řada mladých lidí po vzdělání toužila.
V Budějovicích byl tenkrát dost silný německý živel a byly tu německé školy. Česká národní myšlenka byla v druhé polovině 19. století dost živá. A biskup se svým národním smýšlením založil gymnázium. Na radnici mu to nechtěli ani povolit, přesto se rozhodl gymnázium založit a tři roky ho sám platil.

Čím je pro vás osobně Jan Valerián Jirsík vzorem a inspirací?
Biskup Jan Valerián Jirsík i v těžkých situacích druhé poloviny 19. století, myslím po národní stránce, i přes určitý odpor a nepřízeň dovedl jít za svou myšlenkou, o které věděl, že je dobrá, a také ji uskutečnil a prosadil. Tahle jeho houževnatost, vytrvalost a rozhodná cesta dopředu jsou pro mě stále inspirativní a je mi tím velmi blízký.

Možná i proto bylo snadné následovat jeho příkladu a znovuzaložit v českobudějovické diecézi biskupské gymnázium, že?
Po válce jsem i já studoval na Jirsíkově gymnáziu, které prošlo během století historickými peripetiemi. Sedmkrát se změnilo jeho jméno, jednou třeba škrtli jméno Jirsík, pak ho zase přidali.
Po době komunismu, kdy žádná škola katolická de facto nebyla, byla myšlenka založit biskupské gymnázium nasnadě. Jednak kvůli potřebě, jednak kvůli tradici, kterou biskupské gymnázium v českobudějovické diecézi má.
Nedalo nám to tehdy mnoho přemýšlení a s těmi, kteří kdysi na Jirsíkárně sami studovali, například s Janem Mádlem, který byl učitelem v Prachaticích, jsme se domluvili a tenhle krok udělali.

Sledoval jste život nově založeného biskupského gymnázia i po odchodu do Prahy? Jak se vám jevilo?
Po svém odchodu z diecéze jsem už ho nemohl pozorovat hodně zblízka, pravidelně a systematicky, takže můj úsudek a hodnocení by nebyly kvalifikované. Ale co jsem se dozvěděl od biskupa Jiřího Paďoura a co vím, tak v duchu Jirsíkově šlo dopředu a houževnatě překonávalo překážky, které se mu do cesty stavěly. Lidé tehdy začínali v roce 1990 na zeleném drnu, protože napřed neměli budovu ani zařízení.
Oceňuji jejich úsilí školu opravdu vybudovat, které se neslo v duchu Jirsíkově.
Jenže novému gymnáziu nemohli dát Jirsíkovo jméno, protože v roce 1990 se gymnázium, které původně biskup založil, dostalo plně jméno Jana Valeriána Jirsíka. Šťastně ale zvolili světově uznávané jméno svatého Jana Nepomuckého Neumanna, který byl prachatickým rodákem a který v Americe zakládal školství. Myslím si, že zvolili jméno velice dobře.

Čím vás biskupské gymnázium upoutalo v současnosti?
Před návštěvou jsem sledoval jeho internetové stránky, což ostatně doporučuji každému, aby se na ně podíval.
Hned na prvních stránkách jsem se dočetl, že gymnázium vede své studenty ke kritickému myšlení. To neznamená být kritický, ale dovést rozlišovat, uvažovat, hledat pravdu. Vychovávat v lásce k pravdě a ke spravedlnosti, jít až na kořen věci. Samostatné myšlení je pro dnešního člověka nesmírně důležité. Spravedlnost, právo, láska k druhým lidem, to jsou vlastnosti, která dnešní naše společnost velmi potřebuje.
Domnívám se, že mladá generace, která bude tímto způsobem vychovávána, bude darem pro společnost. Protože lidé, kteří dovedou samostatně přemýšlet a dobrat se kořenu věci, jsou pro společnost potřební.
Všem absolventům biskupského gymnázia přeji, aby šli ve stopách, které prošlapávali v uplynulých letech jejich předchůdci. Přál bych studentům, aby si dovednost přemýšlet o věcech a jít až na kořen udrželi nejenom ve škole, ale aby si ji jako vzácné dědictví odnesli do života a podle této linie a formace dále žili a pracovali. To je může dovést k úspěchu.

K úspěchu ale stále nevede letité jednání mezi církví a politickou reprezentací státu. Jak vidíte majetkové vyrovnání státu s církví? V současné době jste již arcibiskupem v důchodu, tak si můžete dovolit hovořit bez vytáček.
Na otázku majetkového vyrovnání státu a církve jsem odpovídal a odpovídám stále stejným způsobem. Církev v České republice má sice svobodu, ale jsme stále závislí v oblasti ekonomické.
Mnozí žurnalisté mluví o odluce církve od státu a o tom, že je zapotřebí. Ale nevědí, že odluka je zakotvena v ústavní listině práv a svobod, kde se říká , že stát je nábožensky nezávislý, nekonfesní a církev je na státu nezávislá. Tohle jsou slova ústavy, základ naší odluky a nezávislosti.
Jenom nedostatek politické vůle k majetkovému vyrovnání způsobuje, že dosud nejsme svobodní, ale stále závislí na státu.
Mnozí se ještě navíc domnívají, že jsme placeni ze státního rozpočtu, což je velký omyl. Stát drží v ruce církevní majetek. Ekonomové vypočítali, jaké miliardy z něho stát má, a jenom určitý kousíček dává církvi na platy. Na památky mnohdy dává také, ale zůstává stále hodně dlužen.
My nedostáváme ze státního rozpočtu, ale ze svého. Stát prostředky jenom přerozděluje. Velmi mě také mrzí, že v současné době se o kněžích mluví jako o státních zaměstnancích. My přitom státní zaměstnanci nejsme. Možná, že za komunismu to takhle lidé chápali, když v církevním zákoně č. 218 z roku 1949 bylo řečeno, že je ke kněžské službě nutný státní souhlas. Komunistický stát libovolně dával každému knězi státní souhlas, a když ho odňal, tak kněz musel přestat působit. Tehdy jsme byli státními zaměstnanci.
Jenže tato věta byla ze zákona škrtnuta, takže nejsme žádní státní zaměstnanci. Je nesprávné, že stát nás mezi ně počítá a že také na nás aplikuje škrty na snížení platů státních zaměstnanců.
Tohle je otázka, která mě určitým způsobem dráždí, protože to jsou nesprávné věci. Mohu o tom aspoň mluvit. Za komunismu to říkat nešlo, dneska už to jde.
Jenže jestli to bude mít nějaký efekt a dopad, to už je druhá věc.


Miloslav kardinál Vlk:
Miloslav Vlk se narodil 17. 5. 1932 v Líšnici na Písecku. Po maturitě v r. 1952 pracoval jako dělník v továrně Motor Union v Č. Budějovicích. Vojenskou službu absolvoval v letech 1953-55 ve Dvorech u K. Varů. Pak byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor archivnictví. Studia zakončil promocí v r. 1960. Pracoval jako archivář v Okresním archivu v Třeboni, v J. Hradci, Okresním a Městském archivu v Č. Budějovicích, kde se stal ředitelem. V r. 1964 odešel studovat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Na kněze byl vysvěcen 23. 6. 1968 v Č. Budějovicích. Českobudějovický biskup Josef Hlouch jej jmenoval svým sekretářem. Pak byl přeložen do farností na Šumavě - Lažiště a Záblatí, od r. 1972 působil v Rožmitále pod Třemšínem. V roce 1978 mu odňali tzv. „státní souhlas“ k veřejnému výkonu kněžské služby. Žil pak v Praze, pracoval jako umývač oken, jako kněz působil tajně. 1. 1. 1989 mu byl vrácen „státní souhlas“ a stal se farářem na Klatovsku.
14. 2. 1990 byl jmenován českobudějovickým biskupem, 27. 3. 1991 pražským arcibiskupem a českým primasem, 26. 11. 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. V dubnu 2005 se účastnil konkláve ve Vatikánu, kdy kardinálové zvolili nového papeže Benedikta XVI.
Kardinál Miloslav Vlk je nositelem řady ocenění, čestných doktorátů a je autorem několika knih.
Jeho biskupské heslo zní: Aby všichni byli jedno.