Logo Deník na návštěvě.Zdroj: Deník

V seriálu Štafeta Deníku odpovídal v roce 2013 na dotazy od Františka Jelínka, jednoho z organizátorů mezinárodního vytrvalostního běhu, František Fink, kterého provázejí životem loutky. Vyřezává je, někdy s nimi hraje představení a dokonce je také předvádí v malém muzeu. (Rozhovor v rámci seriálu Deník na návštěvě připomínáme.)

Mezi loutkami ve vašem muzeu rozhodně patří k zajímavostem skupinka mužů kolem stolu. Vypadají jako návštěvníci hospody… Kde se v muzeu loutek ti chlapi vzali a jak vznikli?

To jsou štamgasti z místní hospody Na Plácku. Je tam místní harmonikář, mistr karbanickej, majitel hospody, jeden štamgast dělal na dráze, tak má kladivo a oranžovou vestu. Podnikatel má zase andělská křídla. On to přímo vyžadoval, že chce být anděl. Loutky jsou dělané podle fotek. Přibývají postupně. Většinou sami štamgasti řeknou, já bych chtěl taky loutku.

Dílo pak předvedete v hospodě nebo jde jen do muzea?

Když se to vyřeže, tak to visí v hospodě asi 14 dní, taky se to trošku oslaví. Pak je dám sem do muzea. Do hospody pak většinou časem přijde nová loutka.

A ostatní veřejnost? Vidí je někdy?

Když byla v Ledenicích výstava o pouti před dvěma lety, tak tam byly nějaké loutky vystavené. A také bych rád připravil představení z hospody. V létě jsou loutky k vidění v malém muzeu, místnosti, kterou mám vedle dílny.

Máte tam i pódium, hrajete někdy pro veřejnost?

Pódium jsem si celé postavil sám od A do Z. Taky kulisy a elektrika jsou moje dílo. Hraju příležitostně, když se domluví děti mezi sebou nebo maminky a přijdou se podívat. Od dubna do září mám v muzeu otevřeno pro turisty.

Čím to, že máte k loutkám tak blízko?

Jsem ze staré loutkářské rodiny. Pamatuji ještě, jak naši rodiče hráli. Už jako kluk jsem sám vyřezal první loutku. My jsme k tomu byli doma vedení odmalička. Z rukopisu, co zanechal táta, mám i rady o dřevě, co používat na kašír, proč, jak a co řezat a co třeba neřezat.

O loutkářích ale leccos víte i z odborného hlediska…

Tyhle poznatky mám od pana Milana Knížáka. On všechny tvůrce loutek dal do encyklopedie, připravoval ji třicet let. Tam jsem našel odborné informace o řezbářích.

A máte i vzory starých loutkových her?

Mám tu knihu her Josefa Kopeckého. Ale redaktoři si to poslechli, předělali si to a podle toho už se hrát nedá.

Je pro vás nějaká loutka oblíbenější než ty ostatní? Se kterou třeba rád hrajete?

Hraju rád s kašpárkem. Měl by být furt v pohybu. Jinak by tam ztrácel smysl. Je zajímavé, že když kašpárek začínal, byl to starší pán, takový lotřík, malý vousatý, rozježený. Teprve postupem času se z něj stal rozpustilý klučina.

A co ostatní loutky?

Čert, ten většinou jen vrčí, bývali čerti, že neměli ani klouby v nohách, protože na pódium přiletěli ze vzduchu. Ale děti se čerta bojí. Já se čerta nebál, ale když jsem byl malej, tak jsem se bál dupáka.

Dupák, to je loutka se dvěma obličeji, která nejen že důkladně dupe, ale dokáže dát hlavu do výše kolen a zase se hned natáhnout na obvyklou výšku postavy. Není se co divit, že budí obavy…

Já jsem se bál dupáka hlavně proto, že mě s ním strašili starší bráchové.

Vraťme se ke kašpárkovi. Měl prý u loutkářů výsadní postavení i mimo jeviště…

Kašpárek, to byla pýcha každého loutkáře. Každý si myslel, že ten jeho je nejlepší. Měl taková privilegia, jako mají vždycky primadony. Na Vánoce se dával pod stromeček, aby přinesl štěstí a já to taky tak dělám. Pro kašpárka někteří divadelníci sháněli i drby po hospodách. Před představením šli do hospody, poslechli si, co se povídá a kašpárek to pak vykřikoval z pódia.

Kdy jste se vlastně mohl více vrátit k rodinné tradici?

Jsem jediný z rodiny, kdo se o to tak nějak zajímá. Když jsem před pár lety získal tenhle baráček,byl jsem rád, že je tu i dílna. Vždycky jsem měl dílničku, ale tohle je větší prostor a mohl jsem se začít věnovat tomu, co mě celý život táhlo. Navíc, jak člověk zestárne, tak mu povinností ubývá a může se věnovat víc koníčkům. Už jsem také renovoval pár sošek, co bývaly na barácích nebo jsem opravil sochu svatého, kterou jsem našel vyhozenou na smetišti.

Je těžké vyrobit loutku? Třeba štamgastů z hospody?

Někdo se řeže dobře, někdo hůř. Jako když je někdo fotogenický a někdo ne. Vyřezání hlavy trvá zhruba osm až deset hodin. Já to dělám starou technologií. Potom se to natře klihovou směsí, pak se to vybrousí, natře temperovými barvami a ty se potom lakují. Většinu štamgastů jsem dělal k padesátinám.

A kolik jste už vytvořil loutek celkem?

Určitě na dvě stě. Nemám je ale všechny, některé byly na objednávku. A taky jsou různých velikostí. Malé jsou vysoké jen přes deset centimetrů. Teď jsem naposled dělal čerta, předtím zase čerta, rytíře a jednoho štamgasta do hospody. Mám udělané i fotografie jednoho čerta z televize. Toho bych chtěl ještě někdy udělat.

Jsou některé loutky, co máte, něčím zvláštní například z hlediska mechaniky?

Třeba smrťák, ten se dá celý rozebrat. Jeden čert se dá rozebrat zčásti, některá loutka cvičí s kruhy, jiná žongluje.

A z hlediska výroby, jsou tam nějaké záludnosti? Je například hlava při vyřezávání nejtěžší?

Neřekl bych. Nohy zase musejí být souměrné. Nesmí tam být odchylka. Všechno má svoje. Neplatí ani, že je jednodušší velká nebo malá loutka, protože se zase řeže každá jinak. Když někdo umí velkou, musí se naučit malou a naopak.

Mají řezbáři k dispozici nějaké vzory jednotlivých částí, nebo se postupuje jen podle zkušenosti? A co použité dřevo?

Na hlavu a ruce se používá většinou lípa, co není vidět, dělá se i ze smrku. Na všechno důležité jsou návody na papíře, jako střihy na šití šatů. Jenže tady se hlava nebo tělíčko předem kreslí na dřevěný špalek. Ve vzorech ale mám i návod na uši, jak se přilepují, když na ně nezbude na původním špalku materiál.

Nevěnujete se ale jen loutkám. Namluvil jste na kazety i originální strašidelná povídání. Odkud přišla inspirace?

Jinde se vyprávěly pohádky, u nás a dalších loutkářů to byly strašidelné příběhy. Já jsem je sepsal a namluvil. Je jich tak 15 až 18, jsou navíc namluvené v hantýrce, co si ti staří světští pamatují. Když se ta kazeta dostala do Prahy, šla tam z ruky do ruky.

Přidáváte ještě dnes něco ke starým příběhům, i k těm, co hrajete?

Pořád. V létě, když jedu na kole a něco mě napadne, zastavím a zapisuji si to. Třeba se tomu i směju a když je někdo okolo, tak si myslí, jestli nejsem blázen. Člověk ale ulítne alespoň od toho, co se dnes děje kolem nás. Také bych chtěl rozšířit muzeum do sklepa, už tam kopu.