Čtyřicetiletá archivářka původem z Chyšek u Milevska sbírala první zkušenosti v pražském Státním ústředním archivu. V hlavním městě potkala svého budoucího muže. „Manžel pochází také z jižních Čech a brzy se nám po nich začalo stýskat. Zamířili jsme tedy do Budějovic,“ popisuje.

Po několikaletém působení v třeboňském archivu nastoupila jako archivářka do českobudějovické nemocnice. „Měla jsem na starost hlavně evidenci chorobopisů a po čase se mi začalo stýskat po historii a pravé archivařině,“ dodává. Nakonec tedy Šmajclová zakotvila v okresním archivu.

Její práce je různorodá, ale především zpracovává materiály, které přicházejí z úřadů či domácností, ať už se jedná o staré kroniky či novodobější formuláře. Ačkoli by se mohlo zdát, že povolání archivářky obnáší pouhé probírání se papíry, Šmajclová se díky němu pomyslně setkává s lidmi. „Ať vezmete jakýkoli dokument či listinu, zjistíte, že je to osud člověka. Dozvíte se, co dělali nebo chtěli,“ říká.

Ne vždy se ale takto setkává s osudy radostnými. „V pražském archivu jsem měla na starosti fond Lidic. Byly tam fotografie dětí a dohledávali jsme, jestli přežily, jestli mají někde příbuzné a podobně. Tehdy to na mě velice špatně působilo,“ vzpomíná. Naopak velmi ji těšila například práce na rodokmenech, mnohdy se jí podařilo vypátrat zájemcům předky až do 16. století.

Každodenní radostí je pro Šmajclovou držet v rukou starou knihu „Na člověka dýchne pokora, obdiv ke krásnému písmu a vazbě. Když se teď dívám na výtisky z počítače, tak si říkám, že není nad tužku a papír,“ zdůrazňuje. Má trochu strach, že postupem času bude věcí k archivování ubývat. „Lidé ve firmách mažou emaily hned po vyřízení. Pro ně to totiž teď není podstatné, ale za několik desítek let by mohlo být zajímavé vědět, co se v podniku řešilo,“ vysvětluje.

Rozluštit klikyháky

Nejstarší listiny v budějovickém archivu se týkají založení města České Budějovice nebo městečka Lišov. Aby je archiváři správně zpracovali, musí znát perfektně nejen historii, ale i německý jazyk. Někdy také bojují s nečitelnými rukopisy. „Občas jsou to takové klikyháky, že tady máme s kolegy konzultace a nemůžeme se dohodnout, co je tam vlastně napsáno,“ připomíná Šmajclová.

Práce archivářky je náročná i fyzicky, některé knihy váží přes deset kilo a sundavat je z polic není nic snadného. „Pak je to samozřejmě nápor na oči a archivář se nesmí bát prachu a špíny, protože chvilkami má ruce jako kominík,“ dodává.

Ačkoli mají archiváři standartní pracovní dobu, nezřídka se jim stává, že se začtou a najednou se nestačí divit, kolik je hodin. Šmajclová také přiznává určitou profesionální deformaci. „Archivářem jsem i doma, vše má své pevné místo a nedej bože, aby někdo něco přesunul,“ směje se.