Vypadá to tu jako v úplně běžném bytě, dřevěná kuchyňská linka se všemi spotřebiči, proti televizi stojí pohodlný gauč, nechybí velký stůl. Za pár dní se však pod tímto domovem roztočí kola a odvezou jej o několik desítek kilometrů dál. Jedná se totiž o maringotku, ve které žije pětačtyřicetiletá artistka a manažerka cirkusu Alex Anna Poláchová.

„Sice žijeme v maringotkách, ale lidé z nich mají mylný dojem. Nic nám tu nechybí,“ komentuje Poláchová svůj pojízdný příbytek. Kočování podle ní rozhodně není pro každého, ale ona si neumí představit nic jiného.

Pochází totiž z cirkusové rodiny a ve stínu šapitó prožila celý život. „V Čechách platí, že se to předává z generace na generaci, jinak bych to asi nedělala,“ říká. Na dětství u cirkusu vzpomíná ráda, cestování jí připadalo krásné a nikdy jí nevadilo, že během roku vystřídala nespočet školních tříd. „Na každé škole jsem strávila jen chvilku a vždycky jsem pro spolužáky byla atrakce. Neustále se mě ptali, jak to u nás chodí, a všichni chtěli odjet s námi,“ vzpomíná.

Asi v deseti letech se začala učit chodit po laně. „Chůze po laně je těžká disciplína, každému to nejde, protože člověk musí mít mimořádný balanc,“ vysvětluje Poláchová. Dodává, že ona nejspíš dokonalou rovnováhu podědila po mamince, která byla také provazochodkyní, přesto jí trvalo sedm let než se vše obešlo bez pádů a zranění. Nyní už je pro ní chůze po laně rutinou. Kromě toho vystupuje s kruhy, dříve žonglovala nebo jezdila na speciálních jednokolkách.

Život u cirkusu však neobnáší jenom vystupování v manéži. Poláchová také organizuje složité přesuny, kdy se obrovský kolos dává do pohybu a putuje na další štaci, a pomáhá, kde je třeba. „Jsem neustále v zápřahu. V jednu chvíli vystupuji jako načančaná artistka a druhý den jdu třeba vylepovat plakáty. Člověk tu zkrátka musí dělat všechno,“ vyjmenovává.

Přiznává, že jí samozřejmě již napadlo cirkus opustit, ale nikdy by to doopravdy neudělala. „Vždycky převážilo to, že jsem se do toho narodila a nic jiného neznám. Navíc v této práci je mnoho hezkého, například jsem díky ní viděla velký kus světa,“ říká.

Podobně vyrostly u cirkusu i její děti. Poláchová má dvacetiletou dceru a patnáctiletého syna. Oba učila artistickým kouskům a oba také pravděpodobně u rodinného odkazu zůstanou. „Nemyslím, že jim někdy chyběl takový ten normální život, protože jej jako já ani nepoznali. Vždy se drželi tady,“ přemítá. Její syn to vzápětí potvrzuje.

Cirkus samozřejmě ovlivňuje také vztahy. I když Poláchová i její dcera měly nápadníky odjinud, ani to pro ně nebylo důvodem opustit manéž. Obě se provdaly za artisty.

Cirkusová branže je plná konkurence a aby lidé z cirkusu Alex uspěli, musí se stále zdokonalovat. Výjimkou také nejsou kritici tohoto zaměstnání, před několika lety byly například hojné demonstrace proti drezúře zvířat. Jsou však i tací, kteří svůj nesouhlas dávají najevo vandalstvím a ničením maringotek.

A jak dlouho povede Poláchová kočovný život? „Dokud neumřu. Už třeba nebudu chodit do manéže, ale jezdit budu stále,“ uzavírá.