Historický tisk.Zdroj: ArchivTO BYL HIT!

Valčík Budvarky se v roce 1979 usadil na 88 týdnů v žebříčku dvaceti nejprodávanějších desek v Československu, deska Suprahonu vyšla nákladem 385 300 a odborný časopis Melodie napsal, že tabulce singlů „neobvykle kraluje dechovka Budvarka“, když „před jejím Černým cikánem se musel poprvé sklonit i Babylon samotného Zlatého slavíka“…

V roce 1981 se Jihočeská pravda vydala po stopách tohoto hitu. Kapelník Áda Školka nám řekl, že Cikán je ze sbírky asi šesti set lidových písní, které jednou dostal k Vánocům od táty. Později našel svědky, kteří píseň znali už před sedmdesáti lety, a my jsme za nimi vyrazili taky.

PAMĚTNÍCI (?)

Tehdy 77letá Marie Lexováz Poněšic tvrdila, že ten písničkový Cikán je z Drahotěšic, a od bratrance Vény k tomu měla příběh – Anežka Lišková se zamilovala do Cikána a když ho táta vyhnal, odešla s ním. František Žižka, jehož kapele se říkalo Kmochové jižních Čech a jemuž na náhrobek v Ševětíně napsali: Zde leží český muzikant, jenž hrával bohu a lidem, o tom složil písničku.

Jeho tehdy sedmdesátiletá vnučka Marie Žižková nám řekla, že dědu dobře pamatuje – „rovný až do stáří“, chodíval s kapelou po širokém okolí, vybavený zelňáky, aby mohl při hraní svlažovat hrdlo… Také Cikána znala odedávna, ale že by to složil děda, to pochybuje, jestli, tak snad notu. Autorství nepotvrdil ani jeho pravnuk muzicírující v Praze.

Na Lišků se zato rozpomněl tehdy 94letý František Kovářík. Bydleli u nich, v čísle dvaačtyřicet, on handloval prasata… Měli tři děti, Anežka pak odešla s Cikány („Ty holky byly fešandy, to merkuju…“). Všechno už ale neví, on tenkrát ještě chodil do školy.

Naprázdno vyšlo i naše pátrání po Liškových v ševětínské matrice. Naši zvědavost ještě posílila v roce 1981 informace, že z rádia, televize a z pódií se v roce 1980 hrál Cikán celkem nejméně 11 986krát, když není zdaleka jisté, že produkci oznámili všichni potenciální poplatníci…

A CO KRITIKOVÉ?

I sáhli jsme po autoritách, co oni na to. Sžíravý hudební kritik Jihočech Jan Rejžek nám Cikána vystihl jako „přicházejícíhok nám znaveným celodenním kolotáním tak, jako před ním přiklusal řehtající vraný koníček a na horách zatroubili jeleni – po nikom nechtějí žádné luštění textu a chápání anotální hudby. Jen naplnit sklenku a zpívat…“ Vynikající folklorista Lubomír Soukup z budějovického rozhlasu byl příkrý: „Je to cajdák, nemá v sobě ani stopu ničeho lidového, je to šlágr poplatný době, ve které vznikl, někdy před osmdesáti lety, snad někde v Maďarsku…“

DO ČERNÉHO

Seriál už jsme pomalu uzavírali větou, že „Cikán kapelu neudělal, to kapela udělala jej, a s největší pravděpodobností jej proto také přežije“. Ale poslední slovo měl jako vždy, tak jak to má být, náš čtenář. Pan Josef Skoumal ze Žirovnice zavzpomínal, že po první válce „Cigán“ vznikl „ne jako cajdák, ale když na slova Tomáše Hertana vytvořil dobrý šanson Jiří Červený a s nevšedním úspěchem jej zpívala Jarmila Kronbauerová. Šanson pak vyšel v roce 1922 i tiskem…“

To už pak byl ovšem jen krůček načíst si v knize o Červené sedmě (Orbis 1959) slova Jiřího Červeného, že „Cigána“ napsal na text Tomáše Hertana (pseudonym) „pro Jarmilu Kron᠆bauerovou, členku Národního divadla, kterou Sedma získala pro druhou polovinu května 1919“. Byla „zářivým zjevem na scéně“, „oba šansony potřebovaly hru a hlasové nuance – a v tom byla Kronbauerová na svém místě“…

Nám už pak před těmi 30 lety nezbylo než pro tu dobu definitivně uzavřít, jak je dobré mít čtenáře jako Josefa Skoumala – „prohlubuje se tak studna poznání“…

A CO TEĎ?

Na prahu roku 2020 jsme se pak zeptali kolegy, hudebního dramaturga Českého rozhlasu České Budějovice Zdeňka Voráče z Písniček pro radost, kdypak asi hráli Cikána naposledy, a on nám přesně řekl, že 6. prosince. Na další dotaz uvedl, že pořád hraje i Budvarka, takže se nám ulevilo, že naše prognóza z roku 1981 o tom, kdo koho přežije, pořád ještě platí.

Oba to ale mají v nové době těžké. Budějovický rozhlas teď hraje často Pardubickou šestku, malou dechovku s novými hity Něžné konvalinky a Život je dar – na hitparádě na přání jsou skoro denně, tedy třistakrát za rok. Ale poslouchají se i jihočeské kapely, hlavně třeba Doubravanka z Jámy na Prachaticku. Vyhrává lidem pro radost už od roku 1991.

Průměrný věk posluchačů Písniček pro radost je podle Zdeňka Voráče pořád nad 70 let, jak dorůstají další ročníky. A zájem o dechovku dál trvá i mezi mladými hlavně na venkově. „Volají si a píší o písničky, ale také hrají a nahrávají, posílají nám svá vlastní cédéčkaa my je rádi pouštíme. Dechovka pořád žije,“ říká Zdeněk Voráč.

A když jsme si tenhle žánr tak hezky probrali, dohodli jsme se, že nám Český rozhlas České Budějovice dnes k tomu našemu vyprávění o Cikánovi tuhle skladbu zase zahrajev Písničkách pro radost v čase od 11 do 13 hodin.

Nebude špatné připomenout si s ní, jací jsme (byli)…