/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Můj tatínek se jmenoval Vít Klíma, za svobodna byl na práci v Americe, a když se vrátil, seznámil se s maminkou Marií Květoňovou. Zanedlouho měli svatbu. Koupili si tady v Třebíčku ruinu, která byla ještě pod došky. Narodila jsem se přímo tady v domě v Třebíčku číslo 10, byla neděle 11. listopadu 1923. Bydlel u nás nejmladší syn Karel od maminčiny sestry. Její muž se vracel z války, a jak byl nedočkavý, vyskočil z vlaku a zabil se. Měli čtyři děti, jejich matka se z toho popletla, tak si děti rozebrali příbuzní. Když se maminka vdala, vzala si Karla s sebou, no a náš Kája, když jsem se měla narodit, tak běžel do Svinů pro porodní bábu.

Když mi byly dva roky, tak naši vyhořeli. Tenkrát bývaly ohně často. Tatínek zrovna nebyl doma, sedláci měli hon a všichni pak byli v hospodě. Maminka tady měla večer sousedku na drátkách. Pak šla za ní zavřít vrata a říkala si: Vždyť jsem ta vrata zavřela, a teď jsou otevřená. Bylo asi jedenáct hodin večer, když si šla lehnout. V noci ji něco probudilo, a to už bylo všechno v jednom ohni. Někdo naše stavení zapálil.

Všechno tenkrát shořelo, a  rodiče neměli žádné peníze. Tak vzali voly a vůz a jeli, říkalo se, že se chodí po žebru. Lidé jim dávali seno a slámu. Byla jsem malá, tak mě doma hlídal Karel. Když jsme byli sami a já měla hlad, tak mi podojil kozu. Byla jsem tenkrát živa na kozím mléku.

Aby naši sehnali peníze a mohli si dům znovu postavit, vydal se tatínek zase do Ameriky. Odjel tam na tři roky. Maminka zůstala sama doma a přišli sem babička s dědou, aby jí pomohli hospodařit. Tatínek v Americe pracoval ve vápenkách, vyvážel horké vápno. Posílal domů mamince peníze, mně k svátku i k narozeninám pohledy, ještě někde je mám. Maminka peníze ukládala.

Marie Kyselová.Jednou jí ale tatínek napsal, že mu bude muset poslat na cestu, protože se propouští z práce. Jenže mistr ho v ní nechal, i když  Američané na to ukazovali, že nemají práci, zatímco cizinec ano. Jenže mistr povídá:  Když mi bylo zle, tak tenhle člověk mi dělal dvě směny, ale vy jste nešli. Tak ho nechal pálit jeho pec, dokud neodjel zpátky domů. Pluli tenkrát lodí, byli na cestě šest neděl. Když se tatínek vrátil, bylo mi šest let. Z Prahy mi přivezl banán a já v šesti letech jedla svůj první banán v životě. Maminka mu jela do Prahy naproti a byla tehdy prvně v Národním divadle.

Tenkrát byl na naše peníze dolar devadesát korun. Kilo masa stálo šest korun, cukr byl drahý, ten stál taky šest korun, pět vajec bylo za korunu. Díky tomu, kolik si tatínek našetřil, mohli rodiče znovu postavit.

Tady se kopala rašelina, v Šalmanovicích se pálily borky, jak se tomu říkalo. Tatínek je jednou vezl domů s koňmi na voze. Koně chvátali domů a tady na poli v zátočině vjeli na kámen. Vůz se nahnul a tatínek, když viděl, že by na něj spadl, skočil dolů. Ale prkno mu nadvakrát přerazilo nohu. Ležel tenkrát hodně dlouho doma.

Tatínek umřel, když mu bylo padesát. Po návratu z Ameriky, když všechno znovu postavili, dostal tuberu. To bylo z těch amerických vápenek. Tenkrát byla tubera jako dneska rakovina, tolik lidí na ni umíralo.

Do školy jsem chodila napřed v sousední Třebči, kde byla jednotřídka, a potom do měšťanky do Trhových Svinů. Když začala válka, byla jsem mladá holka. Za války jsem se ale už vdávala. Měli jsme hospodářství, maminka byla nemocná s ledvinami, já už měla známost, kováře Jana Kyselu, byl o deset let starší, tak jsme se vzali.

V roce 1944 nás sebrali. Jednou takhle v pět ráno, bylo to zrovna na svatou Annu,  se venku rozštěkal pes a někdo klepal na okno. Měla se nám za čtrnáct dní narodit holka, zrovna jsem měla odjet do nemocnice v Budějovicích. Stáli tam dva četníci, a že prý pojedeme do Budějovic oba. Nevěděli jsme proč, oblékli jsme se a jeli do Borovan, kde na nádraží už byly další místní rodiny, vzpomínám si, že jedni byli Zikmundů ze mlýna a druzí Tomáškovi z Olešnice, už staří lidé.

Odvezli nás na gestapo do Lannovky v Českých Budějovicích. Stáli jsme vedle sebe, manžel se mě ptá: Vydržíš tady stát? Vtom vyšel dozorce, a když viděl, že na mě promluvil, udeřil ho do zad, až padl obličejem na zeď. Pak nás postavili každého zvlášť.

Odvezli nás tam, co je teď soud. Vyšetřovali nás gestapáci z pohraničí, uměli česky. Vypadala jsem asi moc špatně, tak jeden četník šel ke gestapákům do kanceláře a povídá: Přivezli sem jednu, která má hnedle rodit, co tady s ní budete dělat?

Domů jsem se dostala jediná z těch, které tehdy zavřeli. Byla tam i stará babička, ale i ji si tam nechali až do konce války. Narodila se mi dcera Helena a na hospodářství jsem byla sama. Pak jsem se dozvěděla, že všechny sebrali za přechovávání jednoho muže. Byl to mužův známý, ale spal u nás tak tři noci. Nevěděli jsme, že je to uprchlý trestanec. Gestapáci říkali, že kdyby chtěli ten případ rozšiřovat, tak by sebrali celý Těšínov a Petříkov v okolí.

Muže ani ty další pořád nesoudili, prý čekali ještě na další. Jeden chlap odtud říkal, abychom dali všechno v chalupě gestapákům, že muže dostaneme domů. Lhal, přišli jsme o všechno v chalupě, jenže  on jim nedal nic.

Nakonec je soudili až na Vánoce. Pozval mě do Budějovic dozorce, že muže brzo pustí domů. Byli čtyři na cele, tak jsem navařila jídlo pro všechny a jela. Muž u soudu dostal sedm měsíců, tak ho v únoru pustili domů.  Neřekl o ničem ani slovo, jenže za čtrnáct dní si pro něj přišli četníci znovu. Povídám: Prosím vás pěkně, vždyť jsme nic neřekli ani nikde nebyli. Četník tvrdil, že sbírá lidi jako rukojmí. Byl tak hodný, že mi ještě povídá, že to dlouho trvat nebude. Jenže oni muže odvezli do Terezína.

Kdyby válka trvala o čtrnáct dní déle, tak se nevrátil, protože byl živá mrtvola. Koncem války byl ale už v Terezíně Červený kříž. Táta s kamarádem si pak najali nákladní auto, že pojedou domů. Když byli v Roudnici, kterou bombardovali, dostal tam horečku, protože je očkovali tyfem. Odvezli ho k Milosrdným sestrám do Prahy pod Petřín. Doktor říkal, že jestli mu vydrží srdce, tak ho zachrání, ale jinak… Jela jsem ho hledat, byla jsem tenkrát prvně v Praze. Všude mi říkali: Jo, Kysela tady byl, ale odešel. Měli jsme v Praze známé, jejich čtrnáctiletý kluk roznášel po městě noviny, tak se mnou běhal po nemocnicích.

Už jsem byla nešťastná, stála jsem v nemocnici u okna na chodbě, byla tam místnost plná ruských vojáků. Vyšel ven doktor a já mu říkala, že muže nemůžu najít. Doktor povídá: Vždyť přece leží tady! Já muže nepoznala, jak vypadal – byla to živá mrtvola.

Domů se muž vrátil v červnu a zase jsme hospodařili. Měli jsme 12 hektarů pozemků, všechno kolem chalup. Měli jsme koně, krávy, prasata. Když jsme později chtěli udržet děti na škole, museli jsme ještě chovat ovce a sekali všechny meze kolem cesty. Kosil jen táta, já to neuměla, tak jsem krmila.

Největším bohatstvím Marie Kyselové je její početná rodina.

Táta byl šikovný, uměl si sesadit z křápů auto. Jednou jsme jeli přes Třeboň do Budějovic. Jeli jsme přes rybník, pršelo. Náhle jsem viděla, jak se na hrázi kácí strom. Vykřikla jsem, táta prudce šlápl na brzdy. Strom padl těsně před nás na silnici a my vlítli do něj. Stačilo málo a naše děti zůstaly doma samy.

Když přišlo JZD, všechno nám sebrali, pole i dobytek, ale předtím nám peníze sebrala už měna. Měli jsme kromě Heleny další dvě děti, Jana a Marii, nebyly podpory a my měli jenom to, co jsme v zemědělství vyrobili. Já pak dělala v kravíně a muž dostával devadesát korun podpory. Neměl totiž prsty na pravé ruce, přišel o ně už za svobodna ve dvaadvaceti letech, když před cestou do kovárny ráno ještě řezal řezanku. Advokát chudých z Kramolína mu v Praze pak vychodil, že dostával aspoň 90 korun.

Odmala jsem byla zvyklá na práci. Když jsem šla ráno v sedm do školy, naši už měli nakrmeno a byli na poli. Vždy jsem měla radost z práce, i když jsem musela držet koně. Koupili jsme lacinou kobylu, která kulhala. Manžel ji sám okovat nemohl, jenže druhý kovář mu povídá: Prodej ji, ta už ti chodit nebude! Tátu to dopálilo a tak mi povídá: Pojď,  já tě naučím držet kobyle nohy. Naučila jsem se to a měli jsme ji léta.

A co mi dneska dělá radost? Hlavně děti, vnoučata a pravnoučata, mám jich patnáct, jména si moc nepletu. Mám radost, že jsou všichni zdraví a že jsou pracovití, protože bez práce nic není a lenivý člověk se nemůže uživit, a tak krade.
Vždycky jsem ráda vařila, všechno u kamen mě naučila maminka, ale teď už moc vařit nemůžu, protože zapomínám.  Mám ráda koprovku, tu si ještě udělám. Vařila jsem od čtrnácti let všechno, co bylo třeba. Pekli jsme doma chleba, měli jsme pec na šest bochníků. Měli jsme tehdy doma dvě svině a čtyřiadvacet prasátek, ale ta ležela jak v pokoji, denně jsme jim kydali a vařili polévky. Pak jsme je prodali a koupili si starší traktor od stavitele.

Ráda koukám z okna ven na ty nádherné hory naproti. Dala jsem si žádost do domova důchodců, i když povídám doktorovi, že tam nechci. Ale to víte, nevím, co se stane, a jestli pak zůstanete ležet… Zaplaťpánbůh, že se o sebe pořád dokážu postarat, nosí mi sem obědy. Ale co, kdybych tu jen měla sedět a koukat na hory, které se mi tak líbí. Vždyť jsem tu celý život. Jenže někdy si tak říkám, že už bych tady ani nechtěla být, člověk by neměl být tak starý. Tak ráda jsem všude jezdila, a teď nikam nemůžu, a máte někoho obtěžovat?

Mám ale na co vzpomínat, a to bychom si tady povídali celé hodiny, tak zase musíte za mnou někdy přijet…

Vyprávění zaznamenal Radek Gális