Je chytrá, umí se zasmát vlastní smůle a stará se o nás jako maminka. Tak hovoří žáci 4. třídy základní školy na Borku o své třídní učitelce Janě Šonkové. Proto ji nominovali do soutěže Zlatý Amos, v níž se vybírá nejoblíbenější český kantor.

Pětatřicetiletá Šonková se o své nominaci dozvěděla před začátkem vánočních prázdnin a byla velmi překvapená. „V životě by mě to nenapadlo. Moje třída je specifická tím, že každé dítě je úplně jiné, takže to, že se spojili, aby dali dohromady přihlášku, je úžasné,“ komentuje.

Na základní škole na Borku působí Šonková jedenáctým rokem. Pro povolání učitelky se rozhodla, když byla sama v osmé třídě. Nejprve chtěla jenom vystudovat střední pedagogickou školu, ale práce s dětmi ji natolik zaujala, že absolvovala nástavbu a nakonec i Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. Ačkoli pochází z východních Čech, na jihu se jí zalíbilo a po studiích tu už zůstala.

Pro každou špatnost

Nyní má na starost čtvrtou třídu a práce ji stále baví. „Děti jsou pořád úžasné. Navíc mám pocit, že mnohem rychleji dospívají. Už od malička se s nimi dobře pracuje, jsou pro každou špatnost, mají vlastní nápady a názory,“ říká.

Zároveň nesouhlasí s tvrzením, že dnešní děti jsou horší. „Jsou sice jiní než jsme bývali my, ale myslím, že to tak doba chce. Když bude v lavici sedět dítě, které za celou hodinu nic neřekne, tak nemůže v životě uspět,“ zdůrazňuje.

Coby kantorka na prvním stupni vyučuje všechny předměty kromě tělocviku. Nejraději má výtvarnou výchovu a český jazyk, protože s ním se dá krásně experimentovat. Nápady na hodiny čerpá z příruček, internetu i od dětí. Za jednu z nejpovedenějších hodin v poslední době považuje češtinu spojenou s pečením cukroví. „Děti si nejprve napsaly recept a pak podle něj tvořily. Líbilo se jim se to a měly dobrý pocit,“ vypráví.

Největší odměnou pro ni je, když žáci řeknou, že je něco bavilo. Občas se ale musí potýkat i s nepříjemnostmi. Pokaždé se přesto snaží o netradiční přístup. „Poznámky nedávám, problémy řešíme ve třídě, nejčastěji je to taková léčba prací. Děti musí třeba předvést scénku o tom, jak se chovali nebo pro nás připraví pohádku s ponaučením,“ vysvětluje Šonková. Myslí si, že tento postup funguje dobře. Netrápí ji ani taháky. Občas sice odhalí někoho s popsanýma rukama, ale jinak se ve třídě podvodníci téměř neobjevují.

Práci si nosí domů

Práce učitelky však nekončí u výuky. Další hodiny stráví Šonková tím, že si připravuje materiály nebo se věnuje administrativě. Její povolání je proto především psychicky náročné. „Potíž je i v tom, že člověk si nosí práci domů. Pořád přemýšlí, jestli něco neměl udělat jinak nebo jak se dostat k problémovému dítěti,“ dodává Šonková.

Právě to považuje i za drobnou profesionální deformaci. Nepříjemné učitelské manýry ale podle svých slov snad ještě nemá. „Neposílám doma manžela umýt si ruce,“ směje se.

Důležitý je pro ni také odpočinek. Protože každý den musí komunikovat s mnoha lidmi, ve volných chvílích vyhledává spíše klidnější akce. Prázdniny nejraději tráví s rodinou, především manželem a synem. Ten navíc letos začne chodit do školy. „Říká sice, že by chtěl, abych ho učila, ale já se tomu bráním. Myslím, že by neposlouchal, jak by měl, a já bych byla přísnější. Nicméně už teď je jasné, že bude pod drobnohledem,“ doplňuje.

Během uplynulých jedenácti let nikdy neuvažovala o tom, že s učením skončí. Ani teď měnit nehodlá. „To by přišlo jedině ve chvíli, kdy bych cítila, že už to není ono, že už nemám dětem co dát,“ uzavírá.

CO O NÍ ŘÍKAJÍ DĚTI
• Naše paní učitelka se o nás už od první třídy stará jako maminka. I když ji občas zlobíme, snaží se všechno vyřešit v klidu a pohodě. I k notorickým zlobičům si našla cestu, jak je ukáznit a přimět k práci. Je k nám hrozně hodná, ale důrazná a důsledná. Při vyučování si stále vymýšlí nějaké zajímavé způsoby, jak nás látku naučit. Je to škola hrou. Například při angličtině slovíčka nebiflujeme, ale hrajeme si na koberci různé hry a tak se slovíčka učíme.
• Nepíše nám poznámky, ale vždy vše řeší přímo s provinilci ve škole, a to se nám líbí. Naše paní učitelka je chytrá, hodně toho ví a ráda nám o všem povídá, a to i na výletech. Je otevřená, veselá a rázná, je upřímná a důsledná.
• Jednou jsme s paní učitelkou jeli na výlet na Šumavu. Bylo veliké teplo, ale protože pršelo, na zemi byly louže. A tak se stalo, že paní učitelka, která šla pozadu, aby nám dělala dirigenta, zakopla o kámen a spadla na zem. Když jsme ale zjistili, že se jí nic nestalo a jen si hodně namočila kalhoty, začali jsme se smát. A paní učitelka se své nehodě smála s námi.
Naštěstí měla náhradní kalhoty, a tak se převlékla do suchých. A co s těmi mokrými? Vzali jsme klacek, který ležel u cesty, na něj jsme provázkem přivázali mokré kalhoty a dál jsme šlapali a zpívali pod naší „vlajkou“.
Líbí se nám, že i paní učitelka se zasměje své vlastní smůle a udělá z ní legraci pro celou třídu.
• Na naší paní učitelce se nám libí také to, že pořádá i akce pro celé rodiny. Jednou pozvala naše rodiče na keramické tvoření. Bylo to před koncem školního roku a rodiče dostali úkol vytvořit pro nás keramický dárek k vysvědčení. Líbilo se jim to. Mohli si popovídat a dozvědět se o sobě i o nás něco víc. Užili si legraci. A pro nás přichystali krásné keramické překvapení. Dnes už tvoříme všichni společně.
(Z přihlášky do soutěže Zlatý Amos, napsali žáci čtvrté třídy ZŠ Borek)