Na významnou osobnost, od jejíhož narození letos uplynulo přesně sto let, vzpomíná i současný vedoucí spolku František Herbst. Říká, že jej Otto Schwarzmüller k divadlu donutil. „Když jsem nastoupil do kulturního střediska jako ředitel, byla tu už několik let přerušená ochotnická tradice. A on za mnou pořád chodil, sháněl režiséra přemlouval mě, až jsem řekl, že to zkusím," vypráví.

Ačkoli předtím neměl s divadlem žádné zkušenosti, začal režírovat. Dodnes spolek pod jeho vedením nazkoušel deset her. „Ukrutně mě bavilo Někdo to rád horké. Byla to opravdu sranda, i když také asi největší stres. Vyrobili jsme si točnu, abychom mohli rychle měnit scény, a premiéru jsme hráli ještě pod mokrými kulisami, ale myslím, že se to povedlo," říká.

Jediným negativem pro něj je, že si touto zkušeností asi už navždy zkazil oblíbený film s Tonym Curtisem 
a Jackem Lemmonem. „Měl jsem ho hrozně rád, ale když se na něj dneska podívám, tak se mi vybavují zážitky z divadla. Navíc to najednou znám tak dobře, že přesně vím, co přijde za repliku a přicházím o ten humor," vysvětluje.

Občas se František Herbst objeví i na jevišti, ale po velkých rolích netouží. „Nejvíc jsem si užil výstup v představení Limonádový Joe, kde mě hned zastřelili. Víc hrát netoužím, protože se to špatně spojuje s režií, nejsem takový machr, abych zvládal oboje," doplňuje.

škola, základ života. První představení, které soubor odehrál po obnovení činnosti v roce 1997.

Mezi největší pamětníky souboru patří Jana Randová. Ta měla vždy jasno, že u divadla skončí. Je totiž dcerou Otty Schwarzmüllera. Její osudovou hrou je Jiráskova Lucerna, kterou nyní soubor opět zkouší. „Měla jsem tam svou první roli, když jsem jako malá v 50. letech hrála družičku. Pak jsem hrála Haničku, po několika letech zase Kláskovou a teď mám roli babičky," popisuje.

Život bez divadla si už neumí představit. Období, kdy byla činnost souboru přerušena, pro ni bylo docela těžké. Ráda se proto na jeviště vrátila a oceňuje, jak původní členové staré party vycházejí s těmi novými. I po letech vystupování však stále mívá trému. „Já si myslím, že je to dobře, člověk nesmí být moc suverénní. Nemám také ráda blbé srandy před představením, já se chci soustředit 
a užít si to," dodává.

Své role se Jana Randová snaží zvládat bez nápovědy. Říká, že napovídání nemá ráda a že ji spíše ruší než pomáhá. „Spoléhám sama na sebe. Naštěstí mi to v hlavě ještě drží, akorát si všude, kam jdu, opakuji text. Udělala jsem samozřejmě také chyby. Jednou jsem třeba zapomněla jít na scénu, stála jsem 
v rohu, sledovala kolegy 
a vůbec si neuvědomila, že už bych tam měla být," vypráví.

Do budoucna by si hlavně přála, aby soubor, který nyní nese jméno jejího tatínka, nezanikl. Věří, že zde nadále bude pokračovat i rodinná tradice. „Hrají už mé neteře, syn i vnuk, naše rodina má zkrátka v souboru pořád převahu," směje se.

Nejlíp je u nás. Představení podle Karla Valdaufa mělo ve Svinech premiéru roku 1973. Na snímku Karel Hašek a Gerta Hašková.U ochotnického divadla působí také její bratr Petr Schwarzmüller. Ten však před hraním dává přednost práci s technikou. „Poprvé jsem byl jevišti asi ve dvou letech, ale to mi nic jiného nezbývalo. Tatínek mě tam tehdy prostě postavil. Netoužil jsem ale hrát, radši jsem dělal kulisy. Starám se tedy o scénu, světla, zvuk," popisuje.

Trhosvinenští ochotníci stále schovávají kulisy z dávných dob. Pro nový sál kulturního domu jsou sice malé, ale občas je přesto použijí. Pro každou aktuální hru se pak další kulisy podle potřeby vyrábějí. Během let se také nashromáždilo mnoho rekvizit. „Když lidé vyklízejí půdy, ptají se, jestli něco nepotřebujeme. Nosí všechno, je tu třeba spousta bot," říká Petr Schwarzmüller.

Do obnovení činnosti v 90. letech se do souboru dostal Jiří Čajan. Ačkoli neměl žádné divadelní zkušenosti, přišel společně s partou dalších lidí a nelituje. Během let si zahrál čerta, učitele i starostu. „Jen role mi lezou do hlavy čím dál hůř. Učím se doma po večerech a pomáhá mi mobil. Vždycky si na něj nahraji, co říkají ostatní a učím se reagovat na jejich repliky. Akorát občas vypadám jako blázen," komentuje.

Nejmladší členkou souboru je devatenáctiletá Kristýna Brožková, která se právě připravuje na svou druhou roli. Po Šmudlovi z pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků si zahraje Haničku v Lucerně. „Je to jedna z hlavních rolích, ale moc textu nemám, vyjadřuji se spíš výrazem. To je pro mě dobré, protože mě čeká maturita na gymnáziu, tak nemám tolik času," říká. K divadlu se ale připojila 
s nadšením, vždycky ji totiž lákalo vystupování, věnovala se i moderování. „U ochotníků chci zůstat. Je to skvělé, jsme dobrá parta a všichni mi pomáhají," dodává.

Celkem má Divadlo Otty Schwarzmüllera zhruba třicet členů. Vystupují především v kulturním domě v Trhových Svinech, ale například také na technické památce Buškův Hamr. Vedoucí František Herbst věří, že nyní už tradice bude pokračovat. „Další mladá generace se určitě najde. A kdyby ne, tak zase někoho donutíme," uzavírá s úsměvem.

Podskalák. Gerta Hašková a Karel Hašek v roce 1973.Divadlo Otty SchwarzmülleraPočátky divadla v Trhových Svinech se datují kolem roku 1864, kdy vznikl vlastenecký ochotnický a zpěvácký spolek Slavník. V repertoáru měl jednoaktovky, kuplety a veselohry. Velice činným 
a úspěšným byl spolkový orchestr, který si troufl i na těžší kusy z vážné muziky.

Roku 1946 přichází Otto Schwarzmüller coby režisér, který pak ztvárnil mnoho rolí nebo připravoval scény. Od šedesátých let bylo trendem zvát k hostování umělce pražských divadel. V Trhových Svinech se představili mimo jiné Lubomír Lipský, Jan Skopeček, Jiřina Bohdalová, Jana Hlaváčová či František Němec.

Po smrti vedoucího souboru Karla Haška byla přerušena činnost. Pouze Otto Schwarzmüller stále hledal někoho, kdo by tradici oživil. Nakonec k tomu přemluvil nového ředitele městského kulturního střediska Františka Herbsta. Ten roku 1996 svolal bývalé ochotníky 
a další zájemce a nastudoval s nimi hru Škola, základ života. Od té doby spolek opět funguje, zhruba každé dva roky má premiéru nového představení. Od roku 2004 se trhosvinenské ochotnické divadlo jmenuje po Ottovi Schvarzmüllerovi.