Nové Hrady/ Dum takataka dum tak. Dum raka rak. Ještě teď slyším ty povely, duní mi v uších a bolí ruce. Jsem ale rád, že bolí. V sobotu jsem na vlastní prsty vyzkoušel bubenický workshop Škola rytmů na festivalu Novohradské znění. A je to vážně ojedinělý zážitek, jak slibuje leták.

„Jsi levák? Takže levou ruku máš silnou. Pravou polož přes blánu. Tak. To byla první lekce, teď můžeš chvíli relaxovat,“ říká mi na úvod Hearn Gadbois, perkusista z New Yorku žijící v Praze, který hrál třeba s Patti Smith nebo Yoko Ono.

Je za pět minut půl třetí a v sále základní umělecké školy zatím sedím sám. Dlouhovlasý Hearn učí hru na bubny středního východu, k nimž patří darbuka či rámové bubny. Na djembe, které občas používám v kapele, se buší trochu jinak, spíš v afrických rytmech, ale ty asijské se budou jistě hodit, říkám si.
„All right,“ pronese s úsměvem Hearn, když místnost zaplní dalších deset rytmůlačných zájemců. Poměr mužů a žen je půl na půl, dredy, s nimiž si většina lidí bubínkáře spojuje, mají jen dva.

Nejdřív zkoušíme zvukově silnější úder zvaný dum. Tvoří se celou dlaní s prsty u sebe. Pak přichází takzvaný tek, jemný, k němuž stačí prsteníček. Zatímco mladík naproti mně hru na darbuku studuje, takže zvládá bez potíží, dívka vedle něj se na mě co chvíli rozpačitě usměje. Mně se začátek daří, tak jí spokojeně úsměv oplácím.

Pokaždé, když se někomu z nás kadence povede, zazáří Hearnovi oči. Slečně v batikovaných šatech, která se při prvních úkolech trochu trápí, ochotně a opakovaně ukazuje, jak blánu darbuky správně rozeznít. „Bolí někoho ruce?“ ptá se Hearn, a když přikývnu, dozvím se, že mám ubrat na síle.
Po hodině přituhuje. Přichází sled rytmů, kdy se rychle střídá dlaň s prsteníčkem a ukazováčkem. Hearn se směje a jako by střílí z pušky – prostorem zní údery bubnů na všechny doby, jen ne jednotně, připomínají kanonádu. Když ale sledujeme mistra, který si nástroje i vyrábí, za pár minut jede 24 rukou jako jedna. Přivřu oči a na pár vteřin opravdu upadám do tranzu.

„Jako byste na bubnu tančili,“ popisuje další techniku Hearn a slabiky si nejdřív společně zpíváme. To už se blíží konec a my se učíme rytmus ma–ma–da–dy. A docela nám jde. Takže když na závěr tleskáme, Hearn stejným způsobem odmění nás.

Jdu k autu a optimismus opadá. David Landštof se ze mě nestane. Zůstanu u kytary. Ale dum takataka zkusím někam začlenit. Nebo ho aspoň naučím zpěvačku, která má v jedné písni sólo. První lekci mám v malíku.