Vyrůstala v hudebním prostředí a totéž  nabídla i svému potomkovi. Nyní spolu dokonce hrají v jedné kapele. Pokračovatele muzikantské tradice má 
v dceři Adéle Jonášové českobudějovická folková zpěvačka Pavlína Jíšová. „Vlastně jsem nijak zvlášť netoužila po tom, aby se dala na stejnou dráhu, protože jsem vždy odsuzovala takové rodiče, co prosazují své děti. Chtěla jsem ale, aby dostala všechny možnosti a rozhodla se sama," říká.

Pavlína Jíšová.Pavlíno, kde má u vás počátky zájem o muziku?
Už v dětství. Moje maminka, které bude letos 82 let, mě učila na Základní škole Baarova a tam byl folklorní soubor, kde jsem začínala zpívat. Navíc jsem s ní už jako malé dítě chodila na akce, vystoupení, takže jsem v tom prostředí vyrůstala. Muzika mě strašně lákala a dodnes si pamatuji, že velký dojem na mě asi ve dvanácti letech udělalo vystoupení Nadi Urbánkové na Živitelce.

Napadlo vás tehdy, že se hudbou jednou budete živit?
Určitě ne, původně jsem chtěla být rozhlasová moderátorka nebo televizní hlasatelka, protože jsem chodila do souboru Ludvíka Mühlsteina a nahrávala dětské rozhlasové hry. Pak jsem ale v rozhlase potkávala Minnesengry a už k tomu přičichla. První věta, kterou jsem zazpívala 
v rádiu, byla: Krásný vzhled je na ten boží svět.

Kdy jste napsala první píseň?
Jako studentka jsem psala nějaké texty, ale to bylo ještě pro rockové formace. Záhy jsem zjistila, že na to nemám hlasový fond a že bych se tam úplně vyřvala. Osudovým setkáním bylo, když k manželovi mé maminky, který vyučoval hru na kontrabas, přišel Petr Hensel. Ten mi řekl, co je to bluegrass. Začala jsem se zaobírat tímhle stylem a už se to odvíjelo a těch lidí bylo hodně.

Jak ovlivnilo pěveckou dráhu, když se vám narodila dcera?
Samozřejmě na mě přišel stav, že jsem chtěla rodinu, ale pro zpěvačky bývá problém najít partnera. Já měla pocit, že jsem si vybrala dobře, i když to po čase přestalo fungovat. Nicméně tehdy se rozhodl, že do toho půjde, hlídal Adélku a já mohla hrát. Předtím se ale ještě stala taková věc se Žalmanem. Měli jsme dohodu, že se za půl roku po porodu vrátím, jenže on nevydržel a vzal místo mě někoho jiného. Bylo mi z toho smutno, ale taková situace vždy vytvoří prostor pro něco nového. Takže jsem se nevrátila na pódia za půl roku, ale už za dva měsíce jako členka skupiny Nezmaři.

Začala jste v dceři také hledat pěvecký talent?
Já se ji snažila co nejvíc zaměstnat, přihlásila ji na různé kroužky jako recitační zpěv nebo kanoistiku. Vlastně jsem nijak zvlášť nechtěla, aby se dala na stejnou dráhu jako já, ale aby dostala všechny možnosti a pak se rozhodla sama. Když jsem seděla v porotě na Folkovém kvítku, byla tam se mnou 
a řekla: Mami, tady budu za rok stát a hrát svoje písně. Myslím tedy, že jsem jí k hudbě nesměrovala, jen jsem jí ukázala to prostředí.

Čí to byl nápad, že nakonec budete hrát v jedné kapele?
Můj ne, protože já vždycky spíš odsuzovala takové rodiče, co prosazují své děti. Vymyslel to můj tehdejší kolega Pavel Peroutka, když se změnily věci v kapele a potřebovali jsme nové členy.

Jak často spolu s dcerou mluvíte o muzice?
Vlastně moc ne, protože spolu doma nejsme. Každá bydlíme ve vlastním bytě, i když nad sebou. V podstatě ani moc nezkoušíme. Doma hrajeme jen výjimečně.

Mluvíte jí do psaní textů?
Ne, protože si myslím, že je 
v psaní docela hotový člověk. To já jsem v jejím věku takhle nepsala.

Myslíte, že má v hudbě budoucnost?
Samozřejmě ano. Kdyby to tak nebylo, tak jí řeknu, ať se mnou nehraje a jde dělat něco jiného. Myslím si, že na to má, ale je to strašně dlouhá cesta. Když se podíváme na mě, tak já jsem se na své jméno osamostatnila až ve čtyřiceti letech. Navíc dneska je úplně jiná doba, je těžší se prosadit. Sice existují možnosti zviditelnění třeba přes Youtube, ale Adéla musí dokázat oslovit masu lidí a to už záleží na ní. Nakonec také bude muset samozřejmě jít vlastní cestou a vím, že ten čas jednou nastane.

Z pohledu dcery

Dcera Pavlíny Jíšové, Adéla Jonášová se narodila v roce 1990. Hostovala už na deskách nejrůznějších interpretů a skládá vlastní písně. Ve své matce má obrovský vzor, ale pro rady si k ní nechodí. „To by mě vůbec nenapadlo. Já si radši všechno napíšu sama a nerada se o to dělím. Když ale máte doma takovou textařku, jste na sebe přísní," vysvětluje.

Adéla Jonášová.Zpívala s vámi máma v dětství?
Takové vzpomínky moc nemám, protože mamka hrála 
s Nezmary a když se vracela domů, tak měla radši ticho. Brala mě ale s sebou na koncerty, festivaly, takže jsem se  od malička pohybovala v hudebním prostředím. Rodiče se nikdy nezdráhali vzít mě mezi muzikanty, kde se zpívalo a já běhala pod stolem.

Chtěla jste tedy od malička také zpívat?
Já nevím, děti to asi takhle nevnímají, spíš za mnou pořád někdo chodil a ptal se, jestli budu taky zpěvačka. Každopádně dětství mám hodně spojené s muzikou. Spoustu času jsem trávila na hudebních kroužcích, ale brala to jako povinnost a nikdy nesnila třeba o tom, že bych sama psala písně. Poprvé jsem to zkusila asi ve třinácti letech, zajímalo mě, jestli bych to zvládla.  Když mi bylo čtrnáct, jeli jsme 
s Nezmary do Řecka a tam se každý večer hrálo, takže jsem trochu zpívala. V patnácti jsem na Folkovém kvítku viděla, že lidi mého věku hrají svoje věci, tak jsem si řekla, že to také musím dokázat.

Kolik písní jste už napsala?
Mám hotovo na desku, asi 
25 až 30 písní, ale všechny bych určitě nepublikovala.
Pavlína Jíšová: Vystupujeme na pár koncertech s Věrou Martinovou jako trio a právě jedna Adély autorská věc se Věře líbila, takže ji hrajeme. A myslím, že Věra by si žádnou blbost nevybrala.

Inspirují vás při psaní máminy písně?
V poslední době je inspirace někde jinde, protože poslouchám úplně odlišné věci než máma, pouštím si třeba Led Zeppelin, Eagles, Genesis, Joni Mitchell nebo Pink Floyd. Na máminých písních jsem ale vyrostla a mám v ní obrovský vzor. Když máte doma takovou textařku, tak jste na sebe přísní.
Pavlína Jíšová: Ale je zvláštní, že od té doby, co začala Adéla psát, tak mě nic nenapadá.

Chodíte při psaní k mámě pro radu?
To vůbec, to by mě ani nenapadlo. Musí to být celé moje. Já si radši vše napíšu sama, nerada se o to s někým dělím.

Jak se vám ale hraje ve stejné kapele? Spousta lidí by asi nechtěla pracovat s rodiči.
Je to jako na houpačce. Někdy mám pocit, že jsme spolu moc, že si lezeme na nervy a napadá mě, že končím a budu sama. Jindy jsem zase úplně šťastná. Nicméně máme skvělý vztah a doma ponorka není, protože se nemusíme moc vídat. Kdybychom bydleli v jednom bytě, tak by to asi nešlo.

Hostovala jste na deskách spousty interpretů. Kdo zanechal největší dojem?
To se nedá tak říct, ale třeba 
u Aleše Brichty jsem zažila, jak se umí všichni krásně opít, a on mi také pouštěl Led Zeppelin. U Žalmana jsem si zase v šestnácti užívala, jak mi říkají, že mám hlas jako máma. Je dobré, když lidé tvrdí, že zpíváte jako Pavlína Jíšová. Komu se poštěstí takové srovnání. Ale je fakt, že bych chtěla být víc odlišitelná.

Střihla jste si i malou hereckou roličku ve snímku Můj vysvlečenej deník. Jak k tomu došlo?
Scenárista je náš velmi dobrý kamarád. Ve filmech bych ale asi hrát nechtěla, je to náročné. Na koncertě odehrajete písničku, zatleská se a jedeme dál. U filmu se scéna mockrát opakuje.
Pavlína Jíšová: Já jsem si zase právě díky tomu kamarádovi zahrála v jednom dílu cyklu Nevinné lži. Vystupuji ve dvou minutách jako zdravotní sestřička lékařky Terezy Brodské. Doufám tedy, že to nevystřihli. Hraní je skutečně náročné, člověk musí hlídat, jestli otevřel dveře včas 
a udělal správný krok vlevo. Herce hrozně obdivuji.

Adélo, jaké máte plány do budoucna?
Nejbližší plán je dostudovat bakalářský obor psychologie na Jihočeské univerzitě a potom bude záležet na tom, kam se dostanu. V hudbě se budu snažit a uvidíme. Začínám si ale myslet, že bych se jí chtěla věnovat. Už dělám muziku čtyři roky a mám pocit, že  bych bez toho neuměla být.