Vysoký smrk sice není králem celého polesí, ale „vydá“ přes 2,3 kubíku. To se však ukáže až ve chvíli, kdy bude ležet na zemi. Většina smrků se při běžné těžbě „vejde“ do 1,5 kubíku.
Jsem v lese, nedaleko Hluboké nad Vltavou. Pro dnešek jsem si přibral k povinnosti zaznamenat dění kolem sebe i funkci lesního dělníka. Moji dnešní patroni toho ale mají v lese za sebou mnohem víc.

„Jsem v lese od šestnácti let a bylo mi 30. září šedesát,“ říká nejdéle sloužící z trojice dřevařů Jaroslav Konečný. Odpovídá mi na dotaz, jak dlouho pracuje mezi zelenými velikány. „Jsem vyučený v Prachaticích,“ dodává Konečný při krátké přestávce, kdy doplňuje do motorové pily benzin a olej. Pila spolkne obojího v průměru dva litry za den.

Už dvě desítky let je Konečného parťákem Zdeněk Kukačka. „Já jsem dřevař teprve třicet let, předtím jsem dělal v těžkém průmyslu ve Škodovce. Tam už je to dneska zavřený,“ poznamenává druhý z mužů s pilou. „Tam se dělalo na tři směny, na píchačky. Tady je jiná pracovní doba, to je jediná výhoda,“ dodává vysoký chlap. Chce tím naznačit, že dřevařina má k těžkému průmyslu hodně blízko.

Než nafasuji nějaké úkoly, ještě se vyptávám, jak ovlivňuje práci v lese sezona. Bývaly časy, kdy se třeba v létě těžilo minimálně, kvůli kvalitě dřeva nebo dovoleným u velkých dřevozpracujících závodů. Vyzvídám, jestli se například také nevyhlašují „sněhové“ prázdniny, když přijde kalamita. „Dělá se furt,“ opáčí Konečný s tím, že na povětrnostní podmínky se nejde moc ohlížet. „Letos jsme dělali i v tom sněhu, a toho málo nebylo,“ dodává zkušený dřevař. „Akorát, že se neleze v těch stráních,“ připojuje vzápětí. V příkrém svahu jsou totiž dřevaři kolikrát rádi, že vůbec stojí. A ještě musejí „položit“ kmen tam, kam je potřeba, aby se vůbec dal vytáhnout a odvézt na skládku.

Využívám krátkou pauzu v kácení a půjčuji si helmu a pilu. Sice budu spíš asistovat při stahování dřeva, ale chci si pilu alespoň potěžkat a nastartovat. „Ještě opasek,“ žádám o nezbytnou část výstroje, na které se houpá průměrka, tužka a pásmo. Ale ouha. opasek je mi pár čísel nadmíru. „Půjč mu taky břicho,“ smějí se dřevaři na adresu dočasného dárce. Mně ale poté, co jsem „připraven“ nastartovat pilu, radí, ať si mašinu raději přišlápnu.
Vecpu kanadu pod držadlo a v předklonu se ptám, s jakou silou mohu zatáhnout za kolík, který vede startovací lanko. „Zaber pořádně,“ zazní rada, a tak škubnu. Kolík jde vzhůru zdánlivě bez odporu, ale po deseti centimetrech se lanko sekne. Vidím, že se musí nejen zabrat, ale taky zabrat ve správné ose. Druhý pokus je lepší, ale až při třetím dostanu lanko až do úrovně ramene a motor lehce škytne. Ještě dvakrát to zkusím, ale je to, jako když v zimě slabá baterka nemůže nastartovat auto. Nechci mašinu zbytečně zlobit a předávám ji zkušenému rutinérovi. A zažívám malé zadostiučinění. Motor se rozhuláká až na třetí pokus. „Bylo to studený,“ vysvětluje Zdeněk Kukačka.

Na vznikající mýtině teď zbývá hlavně vytahat poražené kmeny, čili správně univerzálně dřevařsky řečeno „hmotu“. Pokácet pár slabších stromků a složit smrk, který roste o něco výš v pozvolna se zvedající stráni.
Mě teď čeká asistence u traktoru. Dostávám několik řetězů a vyrážím k odvětveným výřezům. Železný řetěz se podvleče pod kmenem, hák se vloží do jednoho z článků a od traktoru se přitáhne lano, na kterém jsou navěšené „žabky“. Řetěz se zahákne do žabky a za chvíli už naviják táhne část kmene k traktoru. Tahají se dva nebo tři, často přijde ke slovu radlice, když je třeba se opřít ve chvíli, kdy se traktor doslova „staví na zadní“. Vzpomínám si, jak jsme před chvílí jeli lesem k mýtině. Jako laik bych řekl, že jsme měli sem tam i namále, ale Zbyšek Vopátek, řidič a majitel univerzálního kolového traktoru Zetor, byl v klidu. „Vydrží náklon 17 stupňů. Ještě jsem se nepřevrátil, jako jeden z mála,“ říká s nezbytným úsměvem (jak přes den pochopím) Vopátek.

Když je zapřaženo do traktoru, mířím do svahu. Podřízlému buku se nechce „dolů“. Se Zdeňkem Kukačkou se opírám do stromu „lehké váhy“. Spíš je cítit, než vidět, že se trochu naklonil. „Povol,“ velí Kukačka, a když se strom „narovná“, padne další výzva: „Zaber.“ Oba se opřeme do stromu, který ještě zaváhá, ale nakonec se podvolí a žuchne dolů.
Na řadě je smrk nahoře ve stráni. Poslední strom, který na mýtině padne. Dva muži s pilami jej obestoupí a střídavě se dávají do práce.
„Teď se odkrajují náběhy,“ komentuje tanec motorovek kolem stromu Vopátek. To znamená, že se odříznou části kořenů, které se u paty kmene zvedají nahoru. Musí pryč, aby vůbec bylo možné strom porazit. Když se kmen u paty úhledně ořeže, vytvoří vyjící pily klínový zářez. Na tuhle stranu se za chvíli kmen složí k zemi.

Přichází finále. Na druhé straně se smrk podřízne také a do spáry se natlačí hydraulický klín. Klasický železný klín se rozevírá pomocí malého pístu. Praktická lekce z fyziky. Věcička, která ani zdaleka neměří metr, by uzvedla osobní auto díky tomu, že tlak v kapalinách se rovnoměrně šíří všemi směry. Však taky dokáže poslat k zemi strom, jehož koruna dosahuje až do výšky několika desítek metrů.
Vysoký smrk, který zůstal poslední na okraji mýtiny, se teď kácí. Pily začaly odřezávat větve a Vopátek ukazuje dva vztyčené prsty. „Řež na dvanáct,“ volá na parťáka. To znamená, že první výřez (řečeno odborně) čili kláda (řečeno laicky) bude měřit 12 metrů. Zhruba dva metry od konce kmene přijde ke slovu průměrka, která mi silně připomíná šupleru, jak si ji pamatuji z hodin strojírenství. Tohle by ale byl exemplář zvětšený do mimořádné velikosti. „Padesát jedna centimetrů,“ hlásí Zdeněk Kukačka průměr kmene. „Přes 2,3 kubíku,“ mává v odpověď speciálními tabulkami ze dveří traktoru Vopátek. Na bílý řez potom modrá tužka vykouzlí číslo, které oznámí lesníkovi, jaký je objem kmene.
„Zkus to otočit, je tam obracák,“ volá Zdeněk Kukačka a ukazuje na větev, která jediná zůstala na kmeni. Beru za ni a natáčím kmen, aby se daly větve ořezat kolem dokola.

Když je otočeno, koukám se na pařez a Vopátek poznamenává: „Podle pařezu poznáš, kdo to dělal. Jestli mladej, nebo starej člověk. Starej už se nemůže ohnout, tak je pařez metr vysokej,“ směje se Vopátek nad trochou dřevařské latiny, ale ohledně svých parťáků říká: „Tohle je předpisovej pařez. Stará škola,“ zdůrazňuje vládce traktoru k pařezu, který má do výšky sotva dvacet centimetrů.
Na mýtinu pod námi zatím svítí sluníčko. „Malý smrky tady zůstanou a porostou. Děti velikánů,“ poznamenává Vopátek k budoucnosti stráně, kterou možná ještě čeká dosazení dalšími stromy podle plánů lesníků.
Být jeden den dřevorubcem a spíše jen asistentem dřevorubce vypadá na první pohled jako nevinné a zajímavé dobrodružství na čerstvém vzduchu. Když jsme přijeli, smál jsem se, když Vopátek na parťáky volal: „Chlapi, kácí se to nahoru. A ne abyste mluvili sprostě. Přijely noviny.“ Pohoda pak s námi zůstala celou dobu, ale ukázalo se, že v lese to zas až taková legrace není.

Musím přiznat, že pohyb po mýtině, která je do vysoka posetá odřezanými větvemi, dá člověku docela zabrat. Ani nasazování řetězu na klády a občas nějaká ta spolupráce při samotném kácení nejsou úplná hračka, když to trvá celý den. A to jsem ještě nemusel pořád tahat desetikilovou motorovou pilu nebo opasek s průměrkou…
A taky nemluvím o zpracovávání polomů. Tehdy to není jen dřina, ale také hodně nebezpečná dřina. „Polomy se musí zpracovat taky, v každým případě,“ zdůrazňuje Konečný. „Když je kmen vyvrácený, taky ho řežeme, buď ze země, nebo nás musí kluci zvednout na radlici,“ vysvětluje dřevař, jak se vyrovnat s tím, že kmen je třeba najednou vysoko nad zemí.

Po dni, kdy jsem asistoval dřevorubcům, bych určitě řekl, že pořád platí, že na chleba se v lese vydělává těžko. Svědčí o tom i slova samotných „lesních“ mužů.
„Dělat dřevorubce do pětašedesáti, to musel vymyslet mozek,“ říká se sotva znatelným úsměvem, ale s vážnou výhradou Jaroslav Konečný. V lese už si „odkroutil“ 44 let. „A mám už toho plný zuby,“ dodává bez nádechu jakékoliv nadsázky. Začas jej čeká odchod do důchodu a přesluhovat se rozhodně nechystá.
„Vojáci jsou strašně udření v pětapadesáti,“ poznamenává Konečný a dále naznačuje, ohledně plánů na změny důchodového věku, že je rozdíl dělat třeba úředníka nebo dělnickou profesi. „Už vidím pokrývače, jak šplhají v pětašedesáti po střechách,“ dodává Zdeněk Kukačka.
Po pravdě řečeno, po absolvování směny po boku dřevorubců jim v tomhle dávám plně za pravdu. I když z mého pohledu bylo v lese krásně i díky tomu, že se vydařil slunečný podzimní den. Na skládce u cesty navíc i malinko mou zásluhou přibylo na čtyřicet kubíků výřezů.