Letošním tématem soutěže byl kapr v moderním pojetí. Adéla Bigasová svůj filet z ryby doplnila gratinovanými brambory s hlívou ústřičnou, karotkovým pyré a citronovou omáčkou. „Základ jsem vymyslela sama. Potom jsem to probrala s kuchařem, se kterým se učím vařit, a něco jsme ještě poupravili," popisuje.

Myslí si, že zajímavá je především kombinace kapra s karotkou. Přesto nečekala, že jí recept vynese vítězství. Na soutěži musela připravit čtyři porce za 45 minut. Malou potíž měla jen s pyré, které bylo trochu řidší, než chtěla.

Samotný kapr pro ni problém nepředstavoval. „Máme ho na jídelním lístku v restauraci, kam chodím na brigádu, takže jsem zvyklá ho připravovat. Také ho ráda jím, ale úplně nejradši mám lososa, to je super ryba," dodává.

Kuchařský talent zdědila Adéla Bigasová zřejmě po mamince, která ráda vaří. Chvíli však trvalo, než se projevil. „Na školu jsem nastoupila na obor, kde se zároveň učím na číšnici. Šla jsem tam s tím, že mě více baví právě práce číšnice, ale když jsem přišla do kuchyně, najednou se mi zpátky na plac nechtělo," vypráví.

Na vaření je podle jejích slov nejlepší jeho pestrost, barevnost, to, že si kuchař může 
s jídlem vyhrát a pak na talíři vidí výsledek. „Určitě bych se chtěla vařením živit. Ráda bych se někam podívala a učila se od nejlepších," doplňuje. Mezi své vzory řadí například Martina Svatka, který také působí v Táboře.

Sama pro sebe Adéla Bigasová příliš často nevaří. Říká, že lepší je připravovat jídlo ostatním. Vždy si ale ráda pochutná na mase. V oblibě má českou a italskou kuchyni.

Seniorskou kategorii soutěže Český kapr 2014 ovládl Jan Beneš, jenž nyní pracuje 
v restauraci na Šumavě. Porotci přitom hodnotí nejen chuť pokrmu, ale také nápaditost, čistotu či třeba to, zda kuchař neplýtvá surovinami.

Kromě ryb nabídl Gastrofest návštěvníkům celou řadu dalších pochutin. Například členové Staré gardy Asociace kuchařů a cukrářů České republiky Jiří Eichner a Michal Makusi tu servírovali svou specialitu – pohankový tatarák. „Vymyslel jsem ho před osmi lety, protože se chceme vracet k luštěninám 
a obilninám. Většina lidí zná pohanku jako obilninu bez chuti. Ona sama o sobě opravdu není moc dobrá, a proto jsem se jí snažil co nejlépe dochutit. Samozřejmě jsem musel najít správné suroviny, které k ní budou pasovat," říká Jiří Eichner. Podobně připravuje také jáhlové pěny.

Jiří Eichner se začal učit kuchařem v roce 1957. „Tehdy moc možností nebylo. Já chtěl být cukrářem, ale to ještě nebylo v módě, aby na takový obor nastoupil kluk. Nakonec mě náhodou vzali na kuchaře a mě se to náhodou tak strašně zalíbilo, že je to můj celoživotní koníček a povolání," vysvětluje muž, který vařil mimo jiné v restauraci v Krkonoších či Beskydech a dlouhá léta v Praze.

Členy Staré gardy práce 
v kuchyni pořád baví. Michal Makusi říká, že je těší zájem strávníků a alespoň mají pocit, že ještě nepatří do starého železa. Připouští však, že se gastronomie během let velmi změnila. „Největší rozdíl spatřuji v tom, že dneska to není servírování na talíř, ale modeláž. Mnohdy je nejdůležitější to, jak se jídlo nakrášlí, ne chuť," komentuje.

Stará garda se snaží vracet do jídelníčků tradiční potraviny. Michal Makusi si nejvíce pochutná na luštěniních 
a na klasické české kuchyni. „Mám rád vepřo-knedlo-zelo, svíčkovou, španělské ptáčky. Zdá se mi ale, že i tahle jídla mizí ze spousty jídelníčků," dodává kuchař.