Po vojně, kterou prožil v Praze u strážního praporu, se vrátil do rodného kraje a zpátky ke keramice.
TREFA DO ČERNÉHO
„S výběrem povolání jsem se trefil do černého. Zůstal jsem u hlíny celý život a ten byl krásný,“ tvrdil před šesti lety v rozhovoru pro Deník. „V roce 1958 jsem zamířil do podniku Sfinx ve Vrátě. Po roční praxi u pecí jsem dělal mistra v malírně, kde jsem šéfoval asi šedesáti ženským. V té době jsem už jezdil do Hrdějovic pro hlínu, kde jsem potkal i svého budoucího dlouholetého parťáka Tondu Škodu. Dělal tam mistra a přemluvil mě, abych šel za ním. V roce 1960 jsem tedy nastoupil do Jihotvaru jako vývojář a vrátil se znovu tam, kde jsem začínal roku 1949 jako učedník v rodině Štěpánků, původních majitelů keramičky. Následujících 30 let pak bylo mých nejkrásnějších i nejplodnějších,“ vzpomínal Karel Příhoda.
Ve fabrice začali obměňovat sortiment a dostali se až k vyhlášené režné nebo selské keramice. „Tonda byl výborný a o několik tříd lepší než já, 75 procent práce bylo jeho,“ připomínal Karel Příhoda. „Měl obrovský dar, byl trpělivý a jeho linka a tvar, to bylo něco. Asi v roce 1963 byla Světová výstava keramiky v Praze, kde jsme dostali i čestné uznání.“
ŠTĚTCE MÍSTO NÁDENIČINY
Hrdějovický Jihotvar pak léta vyráběl užitkovou i ozdobnou keramiku podle návrhů Antonína Škody a Karla Příhody. Lidé dodnes mají doma například jejich selskou keramiku s modrými vzory. „Rád jsem dělal i do architektury a zhotovil jsem keramickou stěnu do obřadní síně táborského hřbitova,“ prozradil Karel Příhoda, který na přelomu 80. a 90. let odešel na volnou nohu. V ateliéru na rohu Mánesovy ulice dělal až do roku 2002, kdy se suterénem prohnala povodeň a on ze dne na den s keramikou skončil.
Potom začal malovat, ilustrovat knížky a také psát. „Po hlíně se mi nestýská. Kolikrát to byla nádeničina, zato dnes mi stačí plátno a štětce,“ svěřil se před lety výtvarník, který zemřel minulou sobotu po těžké nemoci.
