Od kdy působí salesiánské středisko v Budějovicích?

Středisko tu bylo oficiálně zřízeno v roce 1995, spontánně ale vznikalo už po revoluci, v roce 1990, kdy salesiáni ve Čtyřech Dvorech u sv. Vojtěcha získali prostory fary a zahrady. Hned od toho roku 1990 tak začali působit jako farnost v kostele a souběžně s tím začali nadšenci šířit ideály Dona Boska volné setkávání dětí a mládeže na sídlišti Máj.

Vždycky jste chtěl být salesiánem?

Určitě ne, ale tak nějak jsem k tomu postupně přišel. Vzorem mi bylo několik duchovních, většinou kamarádi mých rodičů. Dost často to byli ti, kteří museli strávit nějaký čas v kriminále, lidé s různě pohnutými osudy. Ale i tak mě to povolání lákalo, přišlo mi jako smysluplné.

Tak jsem se v nějakém období rozhodl, že budu knězem. Ale protože mi komunisté zakázali studovat na univerzitě, hledal jsem varianty, jak bych se knězem mohl stát. Měl jsem asi tři možnosti. Zvolil jsem salesiány, protože oni jsou jednak takoví lidoví, jednak jsem už odmalička rád dělal v různých organizacích pro děti a mládež, jako byl Skaut či Sokol.

Dovolte mi proto otázku, má vaše práce smysl?

Já myslím, že ano, protože se například v loňském roce asi pěti dětem, které sem chodí na doučování, podařilo dostat na střední školu a zatím se tam udržely.

Každý krůček k tomu, že má člověk větší rozhled, víc ví, se mu v životě může hodit. A i čas strávený tady ve středisku. Děti sem chodí dobrovolně. Do školy chodí povinně, ale sem dobrovolně. A to, že sem chodí, už je dobrý návyk pro jejich budoucnost. A setkají se tu většinou s pozitivním, kladným přístupem. Ti, co je učí, je spíše chválí, podporují, hledají s nimi zábavné formy, protože tady si to oproti škole můžeme dovolit.

Co vám udělá při vaší profesi největší radost?

Občas se podařilo, že z dětí, které sem chodily, se postupně stali dobrovolníci. Dneska jsou z některých z nich dokonce zaměstnanci. Vlastně jsme si vychovali či získali pro naši myšlenku a práci někoho, kdo vše zažil jako dítě sám na sobě. A teď to vrací dál.

Dobré je také to, když se nějaké dítě dostane do školy, získá dobrou práci a udrží se tam trvale. Když se s ním nebo jeho rodičem pak potkám, tak to mi vždycky udělá radost. Cítím, že to má smysl. A oni na to vzpomínají, říkají, že to pro ně bylo hrozně důležité, že mohli zažít dobrou partu, přijetí, že se tady něco naučili.

Salesiáni 
Jsou římskokatolickou kongregací, která se věnuje výchově mládeže. Řad založil v 19. století italský kněz Jan Bosco, který jej pojmenoval k poctě sv. Františka Saleského. V Českých Budějovicích existuje Salesiánské středisko mládeže neoficiálně od roku 1980, oficiálně bylo zřízeno 1. 9. 2005. Své útočiště tu najdou děti a mládež od tří do 26 let, kteří potřebují poradit s nějakou studijní látkou nebo třeba hledají kamarády. Navštěvovat tady můžou také různé zájmové kroužky či otevřené kluby.

Věříte na osud?

Člověk na tento svět nějak přišel, záleží potom na tom, jakou má zkušenost nebo přesvědčení, a to si nevybral. Nevybral si zemi, nevybral si, jestli bude zdravý, nebo nemocný, jestli bude žít v rozvojové zemi, nebo bohaté společnosti. Já si myslím, že Bůh dává člověku hrozně darů nebo schopnosti skrz rodiče, geny nebo prostředí. Zároveň ale dává člověku svobodnou vůli, že si může život dotvářet v rámci nějakého prostředí.

Myslím si, že osud je nějaká spolupráce. Nejlepší je, když člověk vezme život jako příležitost něco hezkého vytvořit. V rámci toho má ještě spoustu možností, co udělat dál. Jestli mě přejede auto, to může být nepozorností řidiče, blbou náhodou, mojí nepozorností nebo je řidič opilý. To ale není boží věc, to je věc toho člověka, který možná jedná nezodpovědně.

V březnu jste oslavil životní jubileum. Jaká byla oslava?

Oslava byla krásná.

Co jste si přál?

Když mi bylo 50 let, tak se mě moji kamarádi a příbuzní ptali, co bych chtěl. To jsem měl jasnou představu, že bych chtěl osla. Od malička je totiž osel takové moje nejoblíbenější zvíře a když mám možnost, tak se s osly kamarádím a sám se tak někdy cítím. Ale potom, když už měli vyhlídnutou nějakou oslí farmu a už osla skoro kupovali, dostal jsem strach, že bych se o něj dobře nestaral. Bydlíme ve městě, tak by se to sousedům nelíbilo. A osel, když je sám, hýká. Přání jsem tedy raději odvolal. Když se teď ale blížila ta šedesátka, říkal jsem si, že mě pomyšlení na vlastnictví zvířete ještě neopustilo. Ale osla už bych nechtěl.

Jak jste to tedy nakonec vymyslel?

Rodiče k Vánocům dostali takový dárek, ovečku od neziskové organizace Člověk v tísni. To se koupí certifikát na ovečku v hodnotě třeba osmi set korun. Ti, co to zaplatí, dostanou certifikát, ale organizace Člověk v tísni koupí ovečku někde v rozvojové zemi a dá ji těm, co potřebují.

Tak jsem svým kamarádům rozeslal mailem, že jsem chtěl osla, ale že se o něj nemůžu starat. Že jiné dárky nechci, než aby mi nakoupili certifikáty na ovce, kozičky nebo slepičky. Takže jsem dostal takovou obrovskou farmu. Mám asi 21 ovcí, 22 koz, slepičí stáda, včelstvo, dokonce jsem dostal jednoho oslíka s vozíkem, jednu krávu a pět prasátek. Jedna skupina dokonce jela přímo do Rwandy, kde zvířata u farmářů nakoupila a dala je nejchudším obyvatelům z toho malého kmene Pygmejů.

Co si přejete do dalších 60 let?

Přál bych si žít spokojeně, přál bych si dělat ještě víc věcí, které mě těší. Doufám, že na to budu zdravý a budu mít čas, ale to si nemůžu naplánovat. A chci si užívat každého dne, který mi byl dán, a vidět věci v životě spíš pozitivně než negativně. Nechci čas věnovat stížnostem nebo se dívat, jak něco nefunguje.