Knihařské nářadí dostal už do peřinky v porodnici

Všichni jsou poznamenaní knihami 
a své životy spojili s výtvarným uměním. Ve vltavotýnské rodině Hodných se z generace na generaci předává dnes již pomalu vymírající knihařské řemeslo. Jeho nejstarším představitelem je sedmdesátiletý Ladislav Hodný, který letos dokonce za své celoživotní dílo obdržel Cenu města. „Byl bych rád, kdyby rodinná tradice pokračovala ještě dál. Vždyť by byla i škoda nevyužít naší dílnu. Přinejhorším bychom z ní mohli udělat muzeum," říká.

Předal jste řemeslo synovi. Vy sám jste ho také zdědil?
Já jsem ho zdědil po svém tatínkovi. On byl výborný knihař a to řemeslo miloval. Navíc byl posedlý prací, dělal až do 91 let. Nemohl zkrátka bez knížky být a vždycky mi zakazoval malovat. Když byl mladší a měl ještě sílu mi domlouvat, říkal: Věnuj se knížkám, vždyť to nikdo neumí. 
V tom měl pravdu, jenže dneska už knihaři nemají zakázky, není o to zájem.

Knihařem jste se tedy stal tak trochu z donucení?
Já to nejdřív vůbec nechtěl dělat, chtěl jsem být automechanik jako strýc, to se mi líbilo. Táta mě ale ke knihařině donutil a pak mě to chytlo. To samé jsem ostatně udělal i já se svým synem Láďou.

Co přesně knihař dělá?
První předpoklad je, že musí umět svázat knížku. U umělecké vazby jde zároveň o to komplet navrhnout celou podobu. Musím si pak knížku přečíst, protože vazba by měla odrážet text. Krásná práce byla například pro Lyru Pragensis. To bylo hezké období, dělali jsme hodně knih.

Kolik času zabere jedna vazba?
Ono se to nedá udělat najednou. Když začínám vázat, tak by kniha měla být dva měsíce v lisu, aby z ní odešel vzduch, byla kompaktnější, nerozjížděla se. Pak celá práce trvá třeba měsíc nebo dva. Některé svazky mají i zlatou ořízku, což je všechno hodně pracné, nicméně myslím si, že kniha by měla být krásná. Dělal jsem i takové extrémy, že se svázaná kniha dávala ještě do futrálu a pak se mohla pověsit na zeď jako obraz.

Proč jste nakonec k řemeslu přibral malbu a grafiku?
Na malbě mě lákal ten velký formát, hrozně se mi líbí pomalovat vetší plochu, protože na knížce jsem měl maximálně A3 nebo A4. Začal jsem se tomu více věnovat až když tatínkovi bylo asi 85 let. To už mu tolik nevadilo, že řemeslo opouštím a trochu to i chápal. Ale maloval jsem vlastně vždycky, protože knihařina vychází z výtvarnictví. Teď oboje propojuji. Udělám vazbu a z té vyjdu do obrazu nebo naopak.

Když se vám narodil první syn, chtěl jste, aby se stal knihařem?
No to ano, hned v porodnici jsem mu položil na peřinku knihařskou filetu, takový malý nástroj, který se používá ke zdobení vazby. Takže pro něj nebylo vyhnutí. U druhého syna Lukáše už jsem o to tolik neusiloval.

Učil se Láďa od vás?
Trochu od dědy a trochu ode mně. Musel ale samozřejmě absolvovat knihařské učiliště. Myslím, že zvládl řemeslo velmi dobře, je šikovný a má cit pro výtvarnou stránku. Líbí se mi od něj kolekce plastických knih, dělá zajímavé věci ze zbytků kůže.

Chodí si k vám pro radu?
Víte, že už ani moc ne? On si vymýšlí všechno sám. Navíc ví, že už jsem nerudný stařík, tak se mi vyhýbá (smích). Někdy mu ale samozřejmě také poradím nebo pomůžu.

Jak vidíte budoucnost řemesla?
Bledě. Opravdu už nedostáváme zakázky na žádné pěkné knihy, jen občas se objeví třeba sbírka básní. Lidé si dneska všechno přečtou na počítači nebo v elektronických čtečkách. Ale ten pocit vzít do ruky v kůži vázanou knížku je přece nádherný.

Chtěl byste, aby se ve vaší rodině předala tradice dál?
Za to bych byl rád. Lukáš má dvouletého syna, s ním už jsme začali malovat. A i moje dcera Jana má syna, takže tam se to třeba také projeví. Uvidíme, každopádně by se mi to líbilo. Vždyť by byla i škoda dál nevyužít naší dílnu. Přinejhorším z ní jednou uděláme alespoň muzeum.

První syn

Po otci má povolání, pracovní nástroje i jméno. Ladislav Hodný mladší pokračuje v tradici. K budoucnosti knihařského řemesla je ale skeptický. „Bohužel moderní doba ho úplně zlikvidovala, všechno je dnes na internetu nebo 
ve a nikdo nechce knihy vázat," říká.

Jak ovlivnilo vaše dětství povolání dědečka a otce?
Samozřejmě hodně. S bratrem jsme se od malička motali u dědy v dílně a koukali, co dělá. Trávili jsme tady v domě u Vltavy vždycky celé léto.

Chtěl jste se také stát knihařem?
Já jsem asi nikdy nepřemýšlel o ničem jiném. V tom prostředí jsem vyrůstal, postupně se všechno učil a přirozeně z toho vyplynulo, že budu v tradici pokračovat.

Vazby knih navrhujete sám nebo se řídíte přáním zákazníků?
Lidé to většinou nechávají na mě. Pro mě je při navrhování důležité hlavně to, jaké jsou uvnitř knihy grafické listy a prvky. Tím se musím řídit, aby pak na obalu nebylo něco úplně jiného než vevnitř. Kromě nových vazeb také opravuji staré knihy, ale to dělám strašně nerad, protože je to hrozně pracné. Většinou jsou tam potrhané listy, které se musí pečlivě slepovat a je to mnohem větší piplačka než vytvořit novou vazbu.

Jaké používáte na vazby materiály a nářadí?
Pracuje se s různými odřezky kůže a látkami. Všechno  si kupuji, v dnešní době už se dá sehnat leccos. K tomu mám nářadí po tátovi, které dostal ještě od dědy. Pořád dobře slouží, jsou velice kvalitní 
a dosud nikdo nic lepšího nevymyslel. Je to stará škola a je fajn pracovat s věcmi, které používali už i táta a děda.

Myslíte, že jste lepší knihař než váš otec?
Na to musím odpovědět, že určitě, abych ho trochu naštval (smích). Naše práce jsou odlišné. Myslím si, že moje vazby jsou barevnější. Táta má ale samozřejmě za sebou spoustu krásných knih.

Váš otec je skeptický, co se týče budoucnosti knihařského řemesla. Souhlasíte?
Moc dobře to také nevidím. Máme málo zakázek, objevuje se tak jedna obecní kronika ročně, bereme i diplomky, pasparty, obyčejnou knihařinu, ale stejně to nestačí. Bohužel moderní doba řemeslo úplně zlikvidovala, všechno je na internetu nebo ve čtečkách.

A přežije řemeslo alespoň ve vaší rodině do další generace?
Já myslím, že by snad bylo lepší, kdyby se věnovali něčemu jinému a tohle měli jen jako koníček. Na uživení už to moc nebude.

Neláká vás stejně jako otce malování?
Něco už jsem také namaloval a pár obrazů dokonce prodal. Když člověk dělá knihařinu, tak musí mít sklon k výtvarnému umění, takže je přirozené zároveň malovat. Navíc jsem v tom odmalička vyrůstal, což mě ovlivnilo. Teď 
s tátou pracujeme vedle sebe. Já v jedné místnosti dělám vazby a on v druhé maluje. Občas se k němu zajdu poradit nebo se podívám, co maluje.

Druhý syn

I jeho život poznamenala knihařina. Řemeslu se sice už nevěnuje, ale po svém otci zdědil talent k malování. Druhý syn Ladislav Hodného Lukáš tak také rozvíjí rodinnou tradici. „Táta mě hodně ovlivnil, ale snažím se dělat něco jiného než on. Baví mě třetí rozměr," dodává.

Chtěl jste se věnovat stejnému řemeslu jako otec?
Rozhodoval jsem se mezi rybářskou školou a knihařským učilištěm. Pak jsem tak nějak přirozeně vybral knihařinu. Školu jsem ale nedokončil a nějakou dobu dělal pasparty. Jenže o tu práci nebyl zájem, nedalo se tím uživit, tak jsem toho nechal.

Přešel jste tedy k restaurování.
Ano a to mě bavilo asi nejvíc ze všeho, co jsem dělal. Bylo to restaurování kamene, takové hrubé práce, takže jsem nepotřeboval výuční list. Jezdili jsme na Šumavu a opravovali všechna boží muka. Asi před deseti lety jsme dělali kompletní restaurování kostela na Cetvinách, to byla nádherná práce. Chci se na ten kostel jet brzy zase podívat.

Váš otec i bratr malují. Vy také?
Já jsem s tím také začal, a to už před poměrně dlouhou dobou. V tomhle směru mě táta hodně ovlivnil, ale snažím se dělat něco jiného než on. Maloval jsem například na vnitřky šuplíků, teď dělám dřevěné sochy ze starých trámů. Baví mě ten třetí rozměr.

Nakonec máte jako povolání provozování restaurace v rodinném domě u Vltavy. Proč jste se pro to rozhodl?
Původně jsem myslel, že to budu dělat společně s tím restaurováním. Nedalo se to ale skloubit dohromady, takže od roku 2002 se naplno věnuji hospodě. Už jsem u toho ale dost dlouho, asi by to chtělo zase nějakou změnu.