K psaní dovedla Jana Bauera objížďka. „Po celé českobudějovické studium jsem se děsil toho, že bych se někdy měl opravdu starat o pole a dobytek. Naštěstí už během této doby jsem vydával studentský časopis Dialog a jako externista v krajském deníku Jihočeská pravda redigoval občas vycházející Stránku mladých. Tato spolupráce mě nakonec po promoci přivedla do redakce těchto novin. V září 1969 jsem musel na vojnu a zase mi přihrála náhoda, dostal jsem se do Prahy do armádního deníku Obrana lidu.“

Na jaře 1970 jel Honza na opušťák k rodičům do Českého Krumlova a cestou se zastavil v Českých Budějovicích u přítele Václava Johanuse. „Upozornil mne, že prý mám výstavu v Jihočeském muzeu. Tam jsem strnul hrůzou. Nad hlavním vchodem visel poutač k výstavě o kontrarevoluci v jižních Čechách. Uvnitř jsem našel vitrínu s mými články z let 1968 a 1969 údajně dokládajícími kontrarevoluční řádění pravicových sil. Z muzea jsem se doslova vyplížil a zařekl se, že do Budějovic se hodně dlouho nepodívám.“ Do Jihočeské pravdy se po vojně vrátit nemohl, zůstal v Praze a nastoupil do redakce Večerní Prahy. Poté na dlouho zakotvil v Zemědělských novinách.

První knihou byl v roce 1978 populárně naučný titul pro dospívající mládež Uživí naše planeta lidstvo? a Honza ji napsal na objednávku. „Dnes s odstupem času vypadají některé nápady hodně úsměvně, ale konečně jsem vydal svou první knihu a byl na ni mimořádně pyšný.“

V minulosti používal Jan Bauer tři pseudonymy. „Ty jsem volil z nutnosti. Po roce 2000 jsem měl výhradní smlouvu s jedním nakladatelem, ale ne-odolal jsem nabídce jiného. Takže jsem se musel utajit pod pseudonymem Felix Krumlowský. V tom jméně byl odkaz na mé mládí v Českém Krumlově, což byl šťastný, tedy Felix, čas prvních lásek a prvních básniček.“ Ženské jméno Anna Březinová, pod nímž napsal deset knih, byl nápad jiného nakladatele. „Chtěl ode mne milostné historické romány a domníval se, že pro čtenáře budou přitažlivější, když autorem bude žena. Shodou okolností některé tituly původně podepsané tímto pseudonymem vycházejí nyní znovu, tentokrát už pod mým skutečným jménem. Například v únoru, tedy po více než deseti letech, vyjde ve druhém vydání román Papežova dcera líčící životní příběh Lucrezie Borgie,“ vysvětluje autor.

SPISOVATELEM NAPLNO

I v případě Honzy platí „za vším hledej ženu“. Koncem devadesátých let si jeho manželka vymyslela přestěhování z Prahy na chalupu u Vodňan, na níž trávili víkendy a někdy dovolenou. „Pro mne to znamenalo opustit jistotu pražských redakcí a zkusit život na volné noze. Protože v té době se už mé knihy začínaly slušně prodávat, byl to sice krok do nejistoty, nic-méně s pers-pektivou v mnoha směrech zajímavějšího života. Naši usedlost oživila smečka psů a houf koček a osobně mě nadchly cyklovýlety po hrázích vodňanských rybníků. A samozřejmě jsem se musel více ohánět rukama, sekat trávu, připravovat dřevo do krbu, čistit okapy a podobně,“ vzpomíná po letech s úsměvem 75letý Honza, jak začal duševní práci kombinovat s fyzickou.

Píše hlavně detektivky, romány a literaturu faktu na základě znalosti českých dějin. „Historie mě bavila od dětství. Už v 5. třídě jsem se vnutil do dějepisného kroužku, ačkoliv byl pro žáky až od 6. třídy. S otcem jsem jezdil po hradech a zámcích a zvláště jsem obdivoval husity. Psala se 50. léta, kdy husité jako naši údajně nejpokrokovější předkové byli v módě, režisér Vávra točil husitskou trilogii a já miloval Jiráskův román Proti všem a Kratochvílovu Husitskou kroniku. Později mne zase zaujala archeologie, ale její studium mi rodiče rozmluvili s tím, že prý archeologové mají malé platy.“

Literatura je Honzovou krásnou láskou, což dokládala velká knihovna. „Několikeré stěhování mě ale o větší část knížek připravilo a nyní obcházím antikvariáty a knihy, o které jsem přišel, si kupuji znovu.“ Miluje výtvarné umění a přátelí se s mnoha jihočeskými umělci. Jeho českobudějovický byt je malou galerií, každý obraz či grafika se pojí se vzpomínkami na jejich autora.

V současné době má Honza rozepsanou historickou detektivku z řady Mordy v časech císaře Rudol-fa II. „Bude se jmenovat Bratrstvo růžového kříže a její rukopis bych měl odevzdat do poloviny ledna. Uvidím, jestli to stihnu. Na jaře a pak ještě na podzim jsem navíc onemocněl kovidem. To mě upozornilo, že už bych se měl mírnit a trochu šetřit. Když si chci odpočinout, vyjdu si do lesa se psem, kterého mám ve střídavé péči s dcerou. A doufám, že zase budeme moci jezdit do zahraničí. Pětasedmdesátiny jsem chtěl oslavit v Karibiku. Bohužel k tomu nedošlo.“

V roce 2017 Jan Bauer obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knižních titulů od jednoho spisovatele. Tehdy jich bylo 172 a v příštím roce bychom si mohli přečíst dvoustou knihu. „Co bude dál, o tom nepřemýšlím. Hlavní je zůstat pokud možno zdravý a psát, dokud to půjde. A když nebudu moci do Karibiku, spokojím se i s dovolenou na Šumavě s mými vnoučaty.“