Jedním z nejstarších pamětníků je sedmaosmdesátiletý František Balej. Do sboru přišel v roce 1968. „Původně jsem zpíval v Budějovicích v Hlaholu, ale pak jsem odešel jako voják do Tábora. Když jsem se vrátil, potkal jsem známou, která mě začala lákat do Jihočeského pěveckého sdružení. Říkala, že zrovna zkoušejí Stabat Mater od Dvořáka, což je opravdu nádherná skladba, takže mě přesvědčila," vzpomíná.

Sbor měl tehdy zázemí v takzvaném Armáďáku, dnešním KD Slavie. Zde zkoušel i vystupoval. Na repertoáru byly klasické české skladby a lidovky. František Balej říká, že minulý režim naštěstí zpěváky příliš neomezoval. „Samozřejmě jsme vystupovali na akcích k MDŽ a podobně, ale zpívali jsme krásné české písničky, nebylo to nic politického," popisuje.

Jihočeské pěvecké sdružení už tenkrát objíždělo různá místa jižních Čech. Plné sály na něj čekaly nejen v Českých Budějovicích, ale třeba i v Táboře, Borovanech, Ledenicích nebo Milevsku.

Za hranice se ale sboristé poprvé dostali až počátkem 90. let. „Jednou jsme zkoušeli v Armáďáku a vedle měl schůzku klub fotografů a zrovna k nim přijel někdo z rakouské obce nedaleko Freistadtu. Tak jsme se domluvili a zorganizovali nám tam vystoupení. Moc jsme si to užili, vezli jsme tam jako dárek z Budějc lahve budvaru a s tamějším sborem jsme navázali další spolupráci," vypráví František Balej.

Z následujících cest do ciziny má i veselý zážitek. „Když jsme později zase jeli do Rakouska, naše klavíristka před hranicemi zjistila, že nemá pas. Spletla si ho totiž se spořitelní knížkou. Tak jsem to vyjednal s celníky na obou stranách a ona jela do ciziny na spořitelní knížku. Když jsme tudy jeli znovu po několika letech, Rakušáci se nás v legraci ptali, jestli máme všichni pasy," směje se.

U sboru vydržel tolik let především proto, že jej zkrátka stále baví zpívat. „To je něco tak hezkého. Hlavně národní lidové písně si zazpívám vždy rád a na to všechno mám moc krásné vzpomínky," komentuje. Také proto jej mrzí, že v posledních letech už se sborem vystupovat nemůže. „Už nevidím na noty a je to pro mě náročné fyzicky. Člověk tam musí dlouho vydržet s dechem, což je pro starší lidi problém," říká.

Z roku 1988 1988 je snímek, který připomíná vystoupení v Klatovech.

Jihočeské pěvecké sdružení v současné době působí v DK Metropol v Českých Budějovicích a má zhruba šedesát členů. Při vystoupeních mu vypomáhá katedrální sbor. Ten mohou lidé slyšet každou neděli při mši v katedrále sv. Mikuláše.

Po revoluci změnil sbor repertoár a zaměřil se výhradně na duchovní hudbu. „Zpívá se to, co za minulého režimu úplně nešlo. Jako první jsme po revoluci nazkoušeli Mozartovo Requiem, to bylo opravdu nádherné. Dále zpíváme například skladby od Händla, Jírovce nebo Rybovu Českou mši vánoční," vysvětluje členka sboru a kronikářka Marie Draxlerová.

Hlavní sezona Jihočeského pěveckého sdružení tak nastává o adventu. Tehdy sbor vystupuje v českobudějovické katedrále, v kostele na Palackého náměstí, v ulici 
28. října nebo pod širým nebem na náměstí Přemysla Otakara II. s Vránkovými koledami. „Lidé chodí, před Vánoci máme všude plno a když se k nám všichni přidají a s celým kostelem zpíváme Narodil se Kristus Pán, mám husí kůži po celém těle," dodává Marie Draxlerová.

Přiznává však, že trochu problém je se získáváním nových členů sboru. „V ženských řadách to tak špatné není, tam se místa vždycky doplní, ale chybí muži. My jich nyní máme jen dvanáct. Dříve sbory bývaly plné mužů, protože řídící učitel současně hrál na varhany 
v kostele a talenty si tam dovedl, ale to vymizelo. Teď bychom pár chlapů uvítali," říká Marie Draxlerová.

Zpěváci se sboru věnují ve volném čase a zadarmo. Musí chodit každý týden na dvouhodinovou zkoušku a k tomu zvládnout večerní vystoupení. Ta budou v nadcházejícím adventním období velmi častá, ale po Novém roce se situace zase zklidní.

Netradičně je v kronice zachycena část mužského sboru při koncertě ve Slovanském domě v Praze v roce 1947.Před více než dvěma lety se k Jihočeskému pěveckému sdružení přidala Zuzana Hochová. Stalo se tak vlastně dílem náhody. „Šla jsem s rodinou o Vánocích po Piaristickém náměstí a všimli jsme si, že se v kostele zpívá. Vešli jsme dovnitř a bylo to nádherné. Zaujalo mě, že ve sboru jsou spíš starší lidé, kteří na sebe byli úžasně navázaní a bylo jasné, že je mezi nimi velká pospolitost. Fascinovalo mě to, tak jsem se podívala na desky, kde byl název sboru. Doma jsem si ho vyhledala na internetu a napsala jim, že se k nim chci přidat," vzpomíná.

Kromě zpěvu se jí nyní ve sboru nejvíc líbí právě vzájemné vztahy. „Strašně mě baví, jak se k sobě ti lidé chovají, například při vystoupení v katedrále si předávají rukavice, aby se všichni zahřáli. To už se dneska moc nenosí. Navíc jsou pro mě zkoušky určitou relaxací, donutí mě zpomalit v hektické době," doplňuje.

Připomíná ale, že ne každý u sboru, jenž se věnuje duchovní hudbě, vydrží. „Ty skladby jsou hodně náročné, protože to není běžná muzika, jakou slyšíte z rádia. Vyžaduje to spoustu učení, musí se trénovat, je třeba umět noty, zpíváme několikastránkové texty v latině. Já docházím do základní umělecké školy a když jsem tam učitelce ukazovala, co zkoušíme ve sboru, divila se, jak je to těžké," říká Zuzana Hochová.

Sdružení nicméně rádo přivítá nové zájemce. Jeho členové se shodují, že je třeba si zpěv duchovní hudby zkusit a lidé pak sami poznají, zda jim to vyhovuje či nikoli.