Až budete v Komařicích, zavolejte mi, přijdu otevřít. Jsem tu dneska celý den, říká mi podsaditý padesátník, chvilku předtím, než se setkáváme před branou, kterou se vchází do zámku, o němž se princeznám moc nesní. Je tu celý den a bude tu nejspíš celý zbytek života. Opravovat. Napadá mě při pohledu na tu spoustu práce, která tu na něj a řemeslníky čeká a cítím soucit. Zbytečně. Jaroslav Rýgl mě vede staveništěm a nadšeně vypráví o tom, že když vidí, jak to jde a že už je v pořádku střecha a část oken, je spokojený.

OPRAVUJE DŮM S LETITOU HISTORIÍ

O sobě moc mluvit nechce, ale historii svého budoucího domova sype z rukávu. První zmínka o gotické tvrzi, která tu původně stála, je prý z roku 1278. Renesanční zámeckou podobu ji prý dali vladykové Kořenští kolem roku 1595. Potom, co ale zámek vyhořel a jeho majitelé neměli prostředky na jeho obnovu, ho získali a začali používat mniši. Po roce 1600 přešel totiž pod správu cisterciáků z kláštera ve Vyšším Brodě. A mniši si zámek přebudovali k obrazu svému. Mnišský hospodářský dvůr prý užíval opat jako letní sídlo. Dokazuje to i erb Leopolda Vačkáře, který nový zámecký pán ukazuje, předtím, než naše prohlídka s poutavým výkladem pokračuje do zámecké kaple.

MÍSTO PROVĚŘENÉ PŘEDKY

Historický exkurz přerušuji otázkou, jak se to vlastně člověku přihodí, že mu do životní cesty vstoupí zámek. „Zkrátka stojí na dobrém místě v krajině. Dobrá místa jsou zastavěná odedávna, protože lidé tu zkrátka chtěli bydlet. Také se mi líbilo, že k tomu patří hodně pozemků. Jde nám i o zhod-nocení. Pro mě osobně je to výzva. Nejsem stavař, ale strojní inženýr,“ usmívá se spokojeně Jaroslav Rýgl a už zase vrací mojí pozornost k budově. „Výzdoba v kapli není úplně typická. Z vybavení se nám dochovaly jen lavice,“ pokračuje.

Vyprávění na chvíli potemní. To když nový majitel vypráví, v jakém stavu se mu zámek dostal. „Byl vykradený, v podstatě to bylo smetiště,“ krčí rameny muž, který se chystá stavbě vrátit její hodnotu. Jsem zvědavá: A budete tu jednou bydlet? „Bydlet bych tu chtěl. Máme střechu, neteče nám sem, máme okna, takže už nám chybí jen voda a teplo a můžeme tu bydlet. Mám velkou rodinu, tak se sem alespoň vejde,“ už se zase spolu s Jaroslavem Rýglem smějeme. Není prý na tom zas tak moc složitého.

„Je potřeba mít peníze a záměr,“ poněkud zjednodušuje Jaroslav Rýgl. Když se zeptám, jestli ho s komařickým zámkem v pozadí můžu vyfotit, dozvím se, že má s focením problém. To nemá rád, a tak se trošku vymlouvá na nefotogeničnost. „Raději si foťte zámek, cokoli potřebujete,“ uhýbá ze záběru a já, protože tuším, že tento muž si za svými rozhodnutími stojí, ho nepřemlouvám. Jen mě mrzí, že nebudu moci čtenářům ukázat, jak vypadá ten, který usiluje o obnovu zašlé krásy zámku v Komařicích.

AŽ BUDE HOTOVO, TAK TO TEPRVE ZAČNE

Opravy ještě budou několik let trvat, ale Jaroslav Rýgl už vidí i za tento horizont. Na otázku k čemu bude zámek po opravě sloužit, odpovídá: „Areál zabírá půlku obce a navíc centrum obce. A jako určité centrum obce by měl také znovu sloužit. Každý dům potřebuje život, aby nechátral. Přeju si, aby zámek využívali místní i přespolní. Nejde mi o takový turismus jako vidí člověk v létě v Krumlově nebo na Lipně. Tam už to vypadá jako v Disneylandu, když to řeknu slušně. Chtěl bych se zaměřit na turisty, kteří se o tomto místě chtějí něco dozvědět, vyhledávají klid. Třeba mám naivní představu. Ale nějak to uchopíme,“ zamyslí se zámecký pán a vrací se k bližší přítomnosti, když říká: „Teď budeme opravovat kamna a podlahy.“ A nenašli jste tu nějaký poklad? ptám se trošku dětinsky. „To bohužel ne. Prošla tudy řada zlodějů. Ale našli jsme tu dokumenty ze sedmnáctého století, které jsme předali muzeu. Byly napsané latinsky. Ale rozpadaly se při doteku. Zatím nevíme, o čem se v nich píše, to nám teprve řeknou, co to je za listinu,“ zmiňuje Jaroslav Rýgl.

Je pro vás vlastnictví a opravování zámku životní sen? „No asi by šlo koupit na náměstí menší dům, ale mě lákají i pozemky, které k tomu patří. Sice mám k zemědělství daleko a nerozumím mu, ale pozemky jsou určitá jistota. A když bude potřeba, tak se to naučím,“ zamýšlí se Jaroslav, když mě vyprovází ze zámku. „Počkejte. Ještě nesmím zapomenout zmínit památkáře. Radím se s nimi a je to s nimi fajn.“