Otec a synMiloslav Veselý přijal angažmá do Jihočeského divadla v roce 1978 jako sólista opery v oboru lyrický tenor po absolvování ostravské konzervatoře a krátkém působení v tehdejším divadle Antonína Dvořáka. Za dobu svého působení tu ztvárnil desítky operních i operetních rolí českého i světového repertoáru. Nyní je provozním ředitelem opery JD.

Ondřej Veselý se narodil roku 1979 v Ostravě. Téměř celé dětství prožil v Českých Budějovicích. Vystudoval hudebně – dramatický obor na ostravské konzervatoři. V letech 1997-99 působil ve svém prvním angažmá ve Slezském divadle v Opavě, od sezony 1999/2000 hraje v Jihočeském divadle. Nyní už jen jako host, neboť je členem souboru Divadla Pod Palmovkou Praha.

Ondřeji, nasměroval vás k herecké dráze právě tatínek?
Ondřej Veselý: Ano, byl jsem typické divadelní dítě. Asi od svých pěti let, co si já pamatuji, jsem chodil s tatínkem do divadla a díval se na operu. Užíval jsem si to, ale nikdy by mě v té době nenapadlo, že bych taky mohl být hercem. Chodila se mnou i moje sestra – dvojče. Hlídala nás rekvizitářka Naďa Chmelíková, s níž jsem se v divadle potkával i potom, co jsem začal sám hrát. Moje první role byla v Psohlavcích. Dodnes mám před očima, jak jsem se při generálce rozplakal, když táta na jevišti umíral. To mi mohlo být asi šest let.

Zmínil jste, že tehdy vás ještě 
herectví coby profese nelákalo. Kdy přišel zlom?
Ondřej Veselý: Asi v době, kdy jsem chodil do páté třídy. Tehdy jsme se přestěhovali 
s maminkou do Ostravy, kde jsem začal chodit do divadelního kroužku. Tam mě to chytlo víc. Svět divadla se mi líbil už předtím, ale nenapadlo mě, že bych se herectvím mohl někdy živit.

Nechtěl jste jít přímo v tatínkových šlépějích a věnovat se opernímu zpěvu?
Ondřej Veselý: I kdybych chtěl, tak by to nešlo. Jednoduše na to nemám hlas. Moje sestra je talentovaná výtvarně, brácha zase hudebně, mě tyto obory nějak minuly. Tak jsem si vybral činohru.

Chodíte si vzájemně na premiéry představení?
Miloslav Veselý: Ondra říká, že jo, ale na moje premiéry moc nechodí.
Ondřej Veselý: Protože nemám čas.
Miloslav Veselý: Vymlouvá se, kamarádi jsou mu přednější. (Smích)
Ondřej Veselý: Chodíval jsem pravidelně, když jsem ještě trávil více času v Budějovicích. Teď mám hodně pracovních závazků v Praze,  takže času je málo. Ale tatínek si mě hlídal pečlivě, obzvlášť, když jsem začínal kariéru. Schovával se třeba tajně k osvětlovačům a pozoroval mě při zkouškách, abych ho neviděl.

Jste k sobě navzájem kritičtí?
Ondřej Veselý: Táta ke mně ano, já si to k němu nedovolím.
Miloslav Veselý: Protože jsem dobrej! (Smích)
Ondřej Veselý: Kritičtí jsme. Ale protože se máme rádi, jsme opatrní, kritika není úplně přímočará. Co se nám nelíbí, to si řekneme. Táta se do mě samozřejmě pouští častěji. Hlídá hlavně mluvu. A když mu přijde, že jsem  nepřirozený, řekne mi to. Samozřejmě roli nemůže úplně ovlivnit, to je výsada režiséra. Ale protože také sám režíruje, často si nějakou poznámku neodpustí. Je mým velkým rádcem.

Miloslave, snažil jste se synovi hereckou kariéru rozmlouvat?
Miloslav Veselý: To ne, viděl jsem, že má herecký talent. Byl komediálním dítětem, uměl komunikovat 
s lidmi, byl přirozený. Třeba když chodil do mateřské školky, zlobil tam. Ale vše si vyžehlil tím, že si jako jediný všiml nového účesu paní učitelky. Když se jí zeptal, jestli náhodou zrovna nepřišla od holiče, mohl pak zase zlobit. Takže klasický komediant.

Miloslav Veselý na scéně.Společně hrajete například 
v představení Divotvorný hrnec před otáčivým hledištěm. Těšili jste se na rodinné léto 
v Krumlově?
Miloslav Veselý: Pro mě je to štěstí, že můžu se synem trávit čas i v práci. Máme spolu velmi kamarádský, pevný vztah. Je to naše už asi čtvrtá nebo pátá spolupráce na jevišti. Poprvé to byla opereta Vinobraní, dvakrát představení postavené na písničkách Jiřího Suchého –  Med ve vlasech a Vyvěste fangle. Potom Divotvorný hrnec, který hrajeme už podruhé. Napoprvé to bylo v režii Gustava Skály. Vracíme se do stejných rolí, což je vždy příjemné, protože máme méně práce s textem. (Smích)

Berete si práci domů, hodnotíte zkoušky nebo představení i mimo divadlo?
Ondřej Veselý: S tátou se 
o práci bavíme i doma, tomu se nedá úplně ubránit. Ale jinak si to hlídám a o herectví doma nemluvím, protože bych se z toho asi zbláznil.
Miloslav Veselý: Když si chceme opravdu odpočinout, jdeme s kamarády na šipky. Přátelíme se s partou lidí, kteří nemají s divadlem nic společného. Při setkáních 
s nimi tedy není ani příležitost k tomu, abychom se začali bavit o herectví.

Zpestřujete si rodinné oslavy drobnými hereckými etudami?
Miloslav Veselý: Spíš tak různě blbneme. S mým otcem, který je ve svých 89 letech neuvěřitelně vitální, často hrajeme karty nebo šachy. Přitom se štengrujeme. Třeba když nám moc nejdou šachy, říká, že si máme koupit knížku nazvanou Hra 
v šachy, kterou napsal Miloslav Veselý starší, přečíst si ji a až budeme mít vše pečlivě nastudované, máme přijít si 
s ním zahrát. Takhle blbneme. On je z nás opravdu nejlepším hercem, akorát se 
k tomu nikdy nedostal. Jen jako ochotník za mlada. Velikým ochotníkem byl i dědeček z maminčiny strany, byl hostinským a vedl ochotnický spolek v Nedomicích 
u Mělníka.
Ondřej Veselý: Já zase 
z matčiny strany pocházím ze slavné rodiny Heroldů. Pradědeček Jiří Herold zakládal s Josefem Sukem světově proslulé České kvarteto. Dědeček Herold zase tvořil dějiny jako basák, babička byla zpěvačkou.

Ondřeje proslavily kromě divadelních úloh i role v televizních seriálech. Miloslave, nezávidíte synovi jeho popularitu?
Miloslav Veselý: V tomto směru už mě samozřejmě dávno přeskočil, ale nezávidím mu. Jen mu v tomto směru fandím. Divadlo herci stačí akorát tak na uživení. Seriál je proto příjemné přilepšení. Hodně se dnes mluví o kvalitě seriálů. První Ondřejův seriál, Vyprávěj, byl podle mě umělecky celkem na výši. Teď začíná další seriál Svatby v Benátkách, tak uvidíme, jak se zalíbí. Každopádně každý z nich si našel nebo ještě najde své diváky.

Ondřeji, pociťujete, že vás díky seriálovým rolím zná více lidí?
Ondřej Veselý: Doma ne. Budějovice jsou malé město, tady se známe všichni, ať hrajeme v seriálu, nebo ne. (Smích) Nejčastěji se pohybuji v kolektivu lidí, kteří mě znají už roky. Ti jsou občas akorát drzí, mají třeba narážky na to, že v mám v televizi každou chvíli v posteli někoho jiného. Že jsem o trochu víc populární, si uvědomuji třeba na dovolené. Když po mně lidi najednou začnou žádat podpisy, je to vždycky trochu šok. Když jsem začal hrát v seriálech, byl jsem na to pyšný 
a před tátou se vždycky trochu předváděl. Jednou jsme spolu byli v budějovickém baru, opodál seděly dvě 
hezké holky. Pořád se koukaly směrem k nám a po chvíli se jedna ze slečen zvedla. Tak jsem se před tátou chlubil, že už mě lidi poznávají a jedno  hezké děvče si zrovna jde pro podpis. Když přišla ta dívka ke stolu, zeptala se mě, jestli hraju v seriálu. Pyšně jsem odpověděl, že ano. V tu chvíli se otočila a na celou hospodu vykřikla: Je to ten hajzl! 
A odešla. Táta se začal chechtat a říkal: Tak pojď radši domů, ty hvězdo.

Ondřej Veselý na scéně.

V seriálu Svatby v Benátkách vám hraje maminku Alena Vránová. Jak jste si navzájem sedli?
Ondřej Veselý: S takovým profíkem a tak úžasnou dámou jsem se zatím při práci nesetkal. Je pro mě neuvěřitelným zdrojem inspirace. Vtipná, zábavná, energie na rozdávání. Vykáme si, říkáme si křestními jmény. Trochu mi připomíná maminku nebo babičku. Nádherně si dotváří roli. U jiného herce by její podání role působilo možná až přehnaně, hraje se zvláštní nadsázkou. Ale ona je tak neuvěřitelná herečka, že se tím velmi bavíte. Kolikrát se na place neudržím 
a směju se nahlas. Alena Vránová a Petr Kostka, který v seriálu také hraje, jsou pro mě neskutečným zdrojem inspirace a obdivu.

Vaše seriálová maminka vám 
v rámci role hodně mluví do života. Dělali to tak i vaši rodiče?
Ondřej Veselý: To ani moc nešlo, bylo nás doma hodně. Měl jsem dva sourozence, později přibyl ještě třetí. Pro rodiče to byl velký zápřah. Nicméně do jisté míry mě ovlivnili, hlavně táta v souvislosti s profesí.

Je léto, doba dovolených. Už jste na nějakou vyrazili? A trávíte dny odpočinku spolu?
Ondřej Veselý: Měl jsem dovolenou pět dní, strávil jsem ji na naší chatě v České Kanadě. To je jediné moje delší volno. Další plánuji až 
v květnu příštího roku. Vzal jsem si teď hodně pracovních závazků. Nicméně s tátou se snad dostanu alespoň na tři dny na naši společnou pánskou jízdu.
Miloslav Veselý: Máme partu, s níž jezdíme každý rok na vodu. A když je špatné počasí, tak k někomu na chatu. Je nás kolem patnácti, děláme to tak už asi třicet let. Jde 
o čistě pánskou jízdu, jako ve filmu S tebou mě baví svět. Našim drahým polovičkám jsme ještě za minulého režimu hrozili pokutou 500 korun, pokud se za námi vypraví. A to byly tenkrát velké peníze. Jenže se o nás tak bály, že se kolikrát schovávaly za stromem a pozorovaly, co děláme. Dřív jsme se my, tátové, starali o děti, teď už se to otočilo. Letos ještě nemáme přesně naplánovaný termín, ale aspoň na pár dní se chceme opět sejít.
Ondřej Veselý: Máme v partě Vaška Perníka, který pracuje na letišti v Hosíně, takže vždy zasvěceně mluví o meteorologické situaci. Když předpověděl, že bude celý týden pršet, jeli jsme místo na vodu s avií naloženou loděmi k nám na chatu, kde jsme všechny loďky vyskládali na malý rybníček. A samozřejmě bylo celý týden krásně.