Jsou-li pro věřící Velikonoce vrcholem roku, tak pro představitele katolické církve to platí dvojnásob. „Ježíš Kristus je reálná postava, žádný mýtus,“ tvrdí českobudějovický biskup Jiří Paďour, který v minulosti spolupracoval např. s kardinálem Františkem Tomáškem, divadelním kolegou Václavem Havlem, ale nikdy ne s StB.

Život, smrt a vzkříšení Ježíše Krista jsou zachyceny v Novém zákoně skoro až reportážním způsobem. Jaké události odehrávající se před dvěma tisíci lety byste se chtěl osobně zúčastnit?
Dvakrát jsem byl v Jeruzalémě. Byl jsem i na Chrámové hoře před Omarovou mešitou, která  je vystavena v místech, kde měl Abrahám obětovat Izáka, tedy na místě bývalého jeruzalémského chrámu. Pro nás Čechy je to stejné, jako bychom stáli na zbořeništi Hradčan. Když se mě tam zeptali na největší zážitek z Izraele, tak jsem odpověděl: Pro mě je největším zážitkem, že doma v Čechách věřím.
Říkal jsem si: Teď jsem tady v Jeruzalémě, uprostřed biblických míst. Přitom je úžasné, že jsem se o tehdejších událostech dozvěděl u nás na vsi, vzdálené odtud čtyři tisíce kilometrů a po dvou tisících letech. Určitým vrcholem, ke kterému Velikonoce směřují, je kříž. A ten u nás stojí na křižovatkách cest nebo v polích. Je to něco úžasného a zároveň to přináší velkou bolestnou otázku, jak je možné, že na to lidé zapomněli, opomíjejí to nebo tomu dokonce nevěří.

Důležité, přitahující a inspirující jsou hlavně  události, které se odehrály kolem Velikonoc.  
Jedna hlavní událost, při které bych chtěl být, se nedá z biblického vyprávění vydělit. Vždy o velikonočních svátcích, jak na Květnou neděli, tak na Velký pátek, čteme z pašijí. Vrcholem je křížová cesta, a to už od poslední večeře, v níž Kristus proměnil dosavadní rituál a obsah židovských Velikonoc do prostinkého tvaru.
My křesťané neseme pak v úplně jiné tradici obrovskou esenci v tom, čemu říkáme eucharistie, respektive lidově mše svatá. Sloužíme ji každý den. Za svůj kněžský život jsem sloužil  více než 15 000 mší svatých, poněvadž sloužím každý den, za nejrůznějších vnějších i vnitřních okolností.
Eucharistie je mysterium, ke kterému může skutečně přistupovat jen věřící člověk. Nevěřící vidí pouze několik zajímavých vnějších projevů. Že lidé chodí do kostela, berou vážně kříž nebo že čtou v bibli.
Ale podstata, co to znamená, je jádro Velikonoc, úžasný obsah Božího programu. Říkám to hluboce ekumenicky, za všechny křesťany. Hluboce a s velkou úctou tím mysteriem žil Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Ámos Komenský, samozřejmě svatý Václav, svatá Ludmila, svatí Cyril a Metoděj. Fascinuje mě, že i obyčejná babička a dítě se k tomu mysteriu dostanou.         

Velikonoce jsou symbolem vzkříšení, radosti, naděje. Jenže to není bez oběti, strachu, bolesti. Čím jsou přínosné i z tohoto pohledu?
Mnohokrát jsem byl tázán, co znamenají Velikonoce pro nevěřící lidi. Pro mě mají Velikonoce Kristův obsah. Jako každý jiný vidím rád sluníčko, rozkvetlou přírodu, ale to je vnější situační shoda. Velikonoce prožíváme na celém světě. Na tuhle velkou duchovní událost se potichu a poctivě připravujeme už čtyřicet dní předtím, což se obecně nevidí. Nežijeme Velikonoce najednou, ale připravujeme se na ně už od Popeleční středy, kdy si člověk uvědomí, že je prach a popel. A zároveň si krok za krokem uvědomuje, že není jen prach a popel, což směřuje až ke konkrétním velikonočním dějům, které se staly.
Ježíš Kristus je reálná osoba, žádný mýtus. Je to jednoduše a prostě zapsáno u evangelistů. Bible je rozšířená ve všech jazycích a národech. Nedá se vytrhnout ani z kultury, ani z literatury, dá se jen vyhodit z knihovny.
Život Ježíše Krista se nedá popřít, stejně jako celá kontinuita a zasazení do reálného života světa. Včetně peripetií židovského národa až po současný Izrael a problémy v Palestině. Včetně velmi dramatického rozvoje, degenerace a opětovné regenerace církve, které jsme v našem teritoriu prožili – skandální křižácké a husitské války a běsnění za hranicemi fanatismu. Po nich zůstalo po staletích prázdno.

Život s vírou je přitom obohacující a inspirující.
Je nás ve společnosti percentuálně pár, kteří se drží základního poselství křesťanství. Zachytili jsme a žijeme v kontinuitě velkých biblických tradic, které nám utvářejí život. Jsme za to rádi a  vděční.
Konkrétní děj pašijí a události kolem mají nejen momentální faktický význam, ale i obrovský význam nadčasový. Jedná se v něm o zintenzivnění pohledu na bolest i na oběť, což je dnes drtivé většině lidí úplně neznámé. Vydání se celou bytostí nejvyššímu cíli. Kristus Pán říká: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá svůj život za své přátele.
Věříme, že náš Bůh tohle podstoupil, je to fantastické a nedá se z toho ustoupit. To je jádro bible. Obsahuje tolik inspirací, že například každému, kdo si přečte o Jidášovi, jde mráz po zádech. Každý si řekne: Nechci být jako Jidáš ani nechci, aby mě někdo polibkem zradil. Všichni jsme neradi, když se škrábneme nebo do nás někdo strčí. A když vidíme Krista, že na něj plivají, korunují trnovou korunou, hřeby ho přibíjejí na kříž, tak je to bestiální. K tomu my pak dodáváme hrůzu naší civilizace, miliony mrtvých v I. a II. světové válce, v gulagu, Osvětimi. A pak stačí vidět člověka ležet na lůžku. Je jako ukřižován, ale přitom je připoután svou bezmocností či přístroji.

Připomněl jste přání nebýt jako Jidáš nebo nebýt zrazen polibkem. Určitě jste za komunismu i vy stál před těžkými zkouškami.
Byl jsem nařčen pro jakousi myšlenku, kterou jsem řekl při kázání, a zlikvidovali mě proto na devět let. Sebrali  mi státní souhlas. Tajná policie toho využila, zvlášť, když si mě k sobě vzal jako sekretáře kardinál František Tomášek. Všechno tenkrát bylo pod dozorem, tlakem a slíděním, takže jsem byl několikrát vyšetřován. Bylo to kvůli hloupostem, poněvadž jsem nekonspiroval. Nebyl jsem účastníkem tajné církve ani nějaké ilegální organizace. Tajná církev nepracovala politicky. Ti lidé se nemohli veřejně sdružovat, tak se sdružovali po bytech v různých společenstvích, kde  prožívali svou víru, snažili se v ní kultivovat a navzájem se povzbuzovat. To se ale zdálo tehdejší politické moci jako velmi nebezpečné, tak si dosazovala, že se jedná o různou konspiraci. Samozřejmě, že tehdy byly příležitosti k nátlaku.

Jakému konkrétnímu nátlaku jste byl tenkrát  vystaven?
Když mě jednou vyšetřovali, ptali se na pana kardinála a chtěli ode mě spolupráci. Později jsem se dozvěděl, že s nimi takhle spolupracovalo mnoho lidí. Tehdy jsem řekl: Ne. Konfident je v každém režimu opovrhovaný, sice z jedné strany žádaný, ale všemi lidmi opovrhovaný. Odmítl jsem je: K tomu se nepropůjčím, to nepřipadá v úvahu. Jestliže se ještě jednou o to pokusíte, tak se nedostavím, poněvadž  zneužíváte mé povinnosti dostavit se. Při výslechu jsem jim řekl: Jdu teď k panu kardinálovi a vše mu řeknu. Na všechny lidi, na které jste se mě ptali, mám telefon. Hned jim zavolám z vrátnice, vy to odposloucháváte a můžete si to rovnou odškrtat. A od té doby jsem měl pokoj, poněvadž viděli, že se mnou nehnou.  

Máte bohatý život. Stal jste se  biskupem, ale vystudoval jste DAMU a působil i v Divadle Na Zábradlí. Co z téhle části života můžete využít v církvi?
I v době, kdy jsem studoval a byl u divadla, jsem chodil do kostela. Všechny věci jsem vnímal a srovnával si obsahy toho, čemu člověk slouží, co sám prožívá nebo čím se chce sdělit. Byl jsem vždycky v jakési konfrontaci s hlubokým sdělením, které jsem stále více a více vnímal z biblického poselství. Na tom moje křesťanství zrálo.
Uvědomoval jsem si, že jako herec jsem ve službách různých autorů – Shakespeara, Moliéra nebo Havla. Říkal jsem si: To jsou závažná poselství, v divadle je hezká atmosféra, pro mnoho lidí je hraní něco romantického. Pro mě to také byla nejdřív romantika, potom profese a až skutečně namáhavá práce. Vždy ale zas se satisfakcí a radostí z kumštu a divadelního prostředí.
Ale rozhodl jsem se sloužit hlavnímu autorovi, který stvořil nebe i zemi. Nadechl jsem se a viděl, že je to cesta strmá, ale schůdná. Šlo po ní mnoho lidí a já se také u mnoha lidí učil. Jako kdybych se přidržoval, odhadoval svoje síly i obdivoval síly druhých v různých životních situacích. U mě bylo napřed skrz divadlo zrání, poznání a potom tiché rozloučení.
Bylo korunováno tím, že  mě zvali pozůstalí, abych pochoval velké divadelní postavy. Otomara Krejču, kterému jsem dělal asistenta, Jana Grossmana, dramaturga a režiséra Divadla Na Zábradlí, jeho žena Marie Málková byla moje spolužačka, a Marii Rosůlkovou, slavnou herečku, známou z televizních seriálů. Pochoval jsem i jejího bratra, který byl knězem. Před čtyřmi lety jsem pochoval i herce Radovana Lukavského, který byl z generace mých profesorů.  Setkal jsem se s ním jak pracovně, když jsme spolu natáčeli, tak osobně. Setkali jsme se i v rovině víry. Měli jsme k sobě velmi blízko a vážil jsem si ho. Mohl jsem mu posloužit i na poslední cestě.  Loni v prosinci jsem byl na pohřbu bývalého prezidenta Václava Havla. Účastnil jsem se ho za Českou biskupskou konferenci i kvůli našemu osobnímu vztahu. Byl jsem s ním ve stejném ročníku na divadelní akademii a pak také ve stejném Divadle Na Zábradlí, kde se stal Václav Havel slavným.

Od listopadu 1989 uplynulo již přes dvacet let, ale společnost se nevyrovnala s křivdami, které se během čtyřiceti leté vlády komunistů staly. Vidíte naději, že si lidé uvědomí důležitost morálky, že zločiny budou pojmenovány, potrestány a křivdy napraveny?
Když byla v listopadu 1989 v Praze revoluce, tak jsem si v duchu říkal: Jakoupak škrabošku si ďábel vezme teď? Komunismus byl totiž tou poslední škraboškou, kterou ďábel měl.  Komunismus je skutečně ďábelské dílo, protože je proti Pánubohu. Satan je odpůrce, ďábel je ten, který rozvrací. Nejenom politiku a společnost, ale rozvrací i rodiny. Rozvracet je možné jen do určité chvíle, pak se musí konstruovat.
Jenže konstrukce byla jako babylonská věž, která se později zhroutila sama. Byly tam hluboké nepravosti, hřích. Hluboko zakořeněné zlé věci v lidském srdci, které když se začnou mezi sebou skládat, sčítat a násobit, tak vznikají další vnější formy a politické systémy, jako byly dvě zrůdné totality, které jsme zažili.
I když se komunistická totalita rozpadla, zůstalo pořád 14 nebo 15 procent lidí, kteří se k ní nestoudně hlásí a komunistické principy by rádi uplatnili. Je to daleko hlubší. Revolucí se uvolnila cesta ke svobodě, ale bohužel také ke svévolnosti. Co bylo neřestí uvnitř lidí, se zorganizovalo v nový systém, který neumíme nazvat. Ideově se mu říkalo postmodernismus, později globalizace. A najednou je tu velikánská světová a finanční krize. Vidíme, jak si společnost neví rady s elementárními věcmi, které by měly být ve 21. století už stabilizované, a ony se úplně hroutí. Především se jedná o zdravotnictví, sociální oblast nebo o školství.

Důležitou součástí společnosti je i církev, ale její význam se opomíjí.
My jsme jako náboženský element ve společnosti úplní outsideři. Jsme u nás trapně zesměšňováni, což beru jako součást nepoučenosti a nepoučitelnosti lidí, poněvadž o tom nic nevědí. I jejich předkové byli  křesťané. Když hledám v minulosti, dohledávám křesťanskou identitu a žiji tím.
Stal jsem se programově  františkánem a programově nechci nic vlastnit. A ani jako biskup nevlastním. Jsem ve službě, mám i služební auto, kterým jezdím, poněvadž musím absolvovat různé vzdálenosti. Není to ale moje auto. Mám kde bydlet a relativně slušný plat, který je rovný učitelskému. Nemám víc než normální učitelé, zatímco kněží mají platy menší. Ale o peníze nejde, na živobytí máme.
Staráme se o struktury, které mají napomáhat životu. Působíme v sociální oblasti v charitě i ve školství.  Křesťanská výuka vyžaduje humanistického ducha, vyrůstajícího z kontinuity, z úžasné kultury, která tady byla pozitivně přítomna. Jsme na stráži těchto hodnot. To mi přináší velkou satisfakci a radost, které mi nikdo nemůže vzít.

Přes dvacet let už trvá i vyrovnávání státu s církvemi. Co stát  ukradl, ještě  nevrátil. Některé politické strany restitucí zneužívají i v předvolebních kampaních.
Dialog v této oblasti je celkem adekvátní, přitom kultura veřejnosti je ubohá. Je umlácená médii, všelijakými trachtacemi různých libových zábav. Je potřeba s tím počítat, ale nikdy se s tím smířit. Líbí se mi, co říkal Jan Werich: Boj s blbostí je marný, ale nesmí se v něm ustávat. Když to pozměním, tak stejně tak i boj s nevědomostí je velký, ale přestat bojovat se nesmí. Je třeba sdělovat pozitivní věci a zařídit se podle toho, jak tomu druhý porozumí. Musím mít trpělivost a počítat, že většina tomu neporozumí.
Nesmíme se bát být menšinou. Ta není ušlápnutá, ale je sebevědomá, klidná, pokojná a ani do budoucna nekonspiruje. Máme především obrovskou naději, to znamená, že  známe cestu do budoucna v duchovním a mravním světě. To dává člověka dohromady, vytváří jeho celistvost a integritu. Dává příležitost semknout rodinu, vytvořit přátelství, navázat na zdravé tradice a vyvolávat nové inspirace.
V tomto smyslu nevidím proto naši budoucnost dramaticky, ale pozitivně.

Mons. Jiří Paďour
Narodil se 4. dubna 1943 ve Vraclavi, okres Ústí nad Orlicí. Absolvoval DAMU (1962), obor herectví a získal angažmá v Divadle Na Zábradlí. Roku 1970 nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, Na kněze byl vysvěcen 21. 6.  1975. V letech 1975 – 77 byl kaplanem v Mariánských Lázních. V červenci 1977 ztratil státní souhlas. V letech 1978 – 79 byl neoficiálním sekretářem kardinála Františka Tomáška. Po odmítnutí spolupráce s StB v roce 1979 byl ze sekretariátu propuštěn. Věčné řeholní sliby složil tajně 10. 12. 1983.  V roce  1991 byl zvolen provinciálem  kapucínského řádu. Pražským pomocným biskupem ho jmenoval papež Jan Pavel II. 3. 12. 1996.  Biskupské svěcení přijal  11. 1. 1997. Je biskupským delegátem pro mládež a zasvěcený život.  Vedení budějovické diecéze se ujal 25. 9. 2002.
Žije v Českých Budějovicích.