Překvapení a údiv vzbuzuje u lidí Lucie Cíchová, jakmile prozradí, na který nástroj hraje. Objemný kontrabas si totiž málokdo dokáže spojit se ženou. Pro osmadvacetiletou členku kapely Epy de Mye je tak největší pochvalou výrok, že hraje stejně dobře jako muži.

Ačkoli měla Cíchová k hudbě vždy blízko, o kontrabasu nesnila. „Jako je to přísloví o slepém, co přišel k houslím, tak stejně jsem se já dostala ke kontrabasu. Nejdřív jsem hrála na klávesy. Když jsem se pak asi v 15 letech dostala do bluegrassové kapely, vrazili mi do ruky kontrabas,“ vzpomíná. Přiznává, že ze začátku se jí vůbec nelíbil, protože připomínal velkou almaru.

S vltavotýnskou kapelou Luňáčkové získala Cíchová první muzikantské zkušenosti. „Bylo to sice hospodské hraní, ale ostřílela jsem se tam. Asi nejbizarnější koncert byl v kempu na nějakém motorkářském srazu,“ popisuje.

Během studií na budějovické pedagogické fakultě se Cíchová seznámila s Janem Přesličkou. Založili spolu hudební duo, které se postupně rozvinulo v čtyřčlennou skupinu Epy de Mye. Zvláštní bylo, že již v té době měli partnerský vztah. „Dlouho jsme nechtěli společnou kapelu, nakonec jsme do toho šli a vyhovovalo nám to. Pikantní ale je, že jsme se po letech rozešli, já si našla nového partnera, taky muzikanta, a přivedla ho do kapely. Takže teď hraju se svým bývalým i současným přítelem zároveň. Přísahám, že s tím třetím nic nemám,“ směje se.

Být jedinou ženou v kapele je podle ní sice na první pohled zajímavé, ale žádná privilegia z toho neplynou. Stejně jako spoluhráči musí nosit těžké nástroje, řídit automobil a pít až do rána. Nedoprovází ji ani zástup mužských fanoušků. „Spíš mě překvapilo, že mám docela dost fanynek. Možná je to tím, že chlapi si netroufnou mě oslovit, zatímco ženy se nebojí říct, že s kontrabasem vypadám sexy,“ komentuje.

Kapela Epy de Mye hraje především folkové písně, teď ale zkouší i něco jiného. „Měli jsme pocit, že v žánru jsme se dostali, kam jsme chtěli, a teď bychom se rádi posunuli k rocku nebo beatu,“ říká Cíchová. Skládání vlastních písní s sebou podle ní přináší velké ambice. Ačkoli ona sama není autorkou, výslednou podobu ovlivňuje. „Klukům do toho kecám. Jen se to snažím dělat diplomaticky,“ vypráví.

Hudbě musí věnovat veškerý volný čas. Kapela třikrát týdně vystupuje na nejrůznějších místech republiky. „Někdy je to unavující, ale když se koncerty daří, tak to člověka nabíjí. Podle mě je největší negativum v tom, že nestíháme jiné koníčky. Snažíme se je alespoň spojit s hudbou, takže Honza si s sebou bere na koncerty kluzák, kdyby tam byl kopec, Dušan fotí na festivalech ostatní kapely, já si vozím kolečkové brusle,“ popisuje.

Probudili i babičky

I po celé řadě odehraných koncertů jí vystupování nikdy nepřipadá stejné. Vždy si vybaví detaily. Vedle dobrého zvuku je pro vydařený koncert nejzásadnější publikum. „Získat si lidi je výzva. Jednou jsme třeba hráli na venkovské akci, kde babičky v první řadě podřimovaly, tak se na ně kluci snažili usmívat a zaujmout.“

Cíchová si vyzkoušela už i hraní s jinými kapelami. Kontrabasistů je totiž v Česku poměrně málo, a tak dostává nabídky k hostování. Sehrát se s neznámými lidmi jí problém nedělá. „Mám docela sluch a rychle se učím. Jsem schopná odezírat akordy od kytaristy a rovnou je hrát,“ vysvětluje.

Původně nechtěný kontrabas už jí natolik přirostl k srdci, že se jej rozhodně vzdát nehodlá. Jejím snem je muzikou vydělávat tolik, aby mohla civilní zaměstnání omezit na poloviční úvazek. Zatím jsou však cíle menší. „Pro příští rok by to bylo zahrát si na festivalech jako Sázava Fest nebo Rock for People,“ uzavírá.