I když Marie Turková sama o svých zásluhách příliš mluvit nechce, protože je bere jako samozřejmost, pracovníci hospice vidí její práci jinak. Spolupráce s paní Marií Turkovou začala zajímavým způsobem. Každé pondělí je v hospici mše svatá nejen pro pacienty, ale i pro veřejnost. Pokud se zrovna tato velmi aktivní seniorka nevěnovala nějaké opuštěné ženě s dětmi či doslova nezachraňovala někoho jiného z nepříznivé situace, přicházela na mši. Po jejím skončení pomáhala sestřičkám odvážet pacienty z kaple na pokoje. Postupně shledávala, že si má s pacienty „ co říci“ a dokonce se za nimi těší. Setkání jednou za týden pro ni bylo málo, proto přicházela i v jiné dny. Tím se odstartovala dobrovolná spolupráce mezi hospicem a paní Marii Turkovou,“ popisují.

„U nás se péče o potřebné dědí z generace na generaci. Už moje babička chodila v Prachaticích pomáhat do chudobince, moje maminka se starala o opuštěné seniory a já sama jsem si v osmnácti letech udělala dobrovolnou zdravotní sestru. V podstatě vše vyplynulo ze situace,“ vypráví. Do svých padesáti let byla ale Marie Turková odkázána na invalidní vozík či berle. Až v padesáti se sama opět postavila na nohy. Ani handicap ji ovšem od její práce neodradil, po celou dobu, kdy sama trpěla bolestmi, pomáhala ostatním. „V Prachaticích je nás ale spousta, co pomáháme ostatním,“ argumentuje skromně na nominaci.

V její paměti pak zůstává každý, o koho se starala, a to včetně pacientky hospicu, která ve svých šestatřiceti letech zůstala nemocná a bez podpory rodiny. „Zdraví je hrozně důležité, ale nejdůležitější ze všeho je mít přátele,“ poznamenává Marie Turková.