Tohle a ještě mnoho dalších důležitých věcí se učil na kurzu nazvaném Přežití 2008 Roman Tlapák, vedoucí humanitárního a rozvojového střediska Diecézní charity České Budějovice. Roman Tlapák je členem týmu odborníků, kteří pomáhají při nejrůznějších krizových situacích a humanitárních katastrofách.


Jak byste charakterizoval kurz, kterého jste se nedávno účastnil?
Absolvoval jsem kurz speciální přípravy pro krizové situace. Konal se ve Vojenské akademii ve Vyškově, kde je velká vojenská základna. Akademie má akreditaci na speciální kurzy pro novináře, humanitární pracovníky a diplomaty.
V kurzu se učíte přežít v mimořádně náročných podmínkách. Školení jsem potřeboval pro svou práci vedoucího humanitárního a rozvojového střediska českobudějovické diecézní charity. V současné době máme charitní projekty v Bělorusku, Bulharsku a chystáme nový projekt v Zimbabwe. V Africe již podporujeme dětský domov se sirotky, kterým rodiče zemřeli na AIDS.


Kolik se vás výcviku účastnilo?
Po náročných psychotestech nás vybrali do kurzu dvacet a rozdělili do čtyř skupin po pěti. Bohužel naše kolegyně si hned při prvním výcviku na překážce zranila koleno, takže jsme zůstali další dny jenom čtyři.


Pomohou získané zkušenosti v situacích, když vás chytnou a unesou v zahraničí mafiáni nebo zločinci a budou vás chtít zabít?
Smysl výcviku je spíš v tom, jak se chovat, když chceme monitorovat území, kam vezeme nebo poskytujeme humanitární pomoc. Jak se máme chovat ve státech, kde jsou válečné konflikty. Učili jsme se, jak na cizím území vystupovat a třeba také to, jak vyjednávat, když vás zajme místní domobrana. Humanitární činnost ve válečných konfliktech je totiž hodně nebezpečná.


Co pro vás bylo na kurzu nového, a co už jste znal?
Veškeré věci byly pro mě nové. Učili nás lidé, kteří prošli válečnými a nebezpečnými ohnisky v Afghánistánu, Íránu nebo v dalších krizových zemích. Celý kurz vedl bývalý pozorovatel OSN, který měl velké zkušenosti. Náročný desetidenní kurz v sobě shrnoval spojení teorie s praxí. Lidé s obrovskými zkušenostmi nám ukazovali, jak se pohybovat v nebezpečných územích, jak se pohybovat ve vojenském konvoji. Nechyběl ani nácvik dovedností při překonávání překážek nebo základy horolezectví.
Zajímavá byla i psychologická část, například jak vést vyjednávání s teroristy nebo s příslušníky domobrany, kteří vás zajmou.


Říkal jste si někdy, že už opravdu nemůžete, že toho máte dost? Co bylo pro vás nejtěžší?
Zážitky, kdy jsem si musel sáhnout až na dno, byly dva. První, když jsme se museli přemístit po lanu dlouhém dvacet metrů jenom přitahováním rukama. Pode mnou byla asi třicetimetrová propast a všechno záviselo na mé síle. První půlka po prověšeném laně ještě šla, ale přitahovat se po laně do výšky bylo hodně náročné. Musel jsem to zvládnout sám, ani náš instruktor mě totiž nemohl nijak přitáhnout.
Druhým, snad ještě těžším zážitkem byla nahraná situace zajetí. Jednali s námi opravdu velmi tvrdě, tak jak se skutečně k lidem v zajetí chovají.

Součástí speciálního kurzu byl také fingovaný výslech. Jak jste při něm obstál?
Nemělo smysl hrát si na hrdiny, jako někteří jiní mladší kolegové z výcviku. Ti byli ovlivněni sledováním Ramba a dalších amerických akčních filmů.
Já jsem věznitelům rovnou řekl, co jsem zač a co chtěli slyšet. Že jsem se přijel věnovat humanitární činnosti a o nic víc se nezajímám.
Při výslechu jsme narazili na to, jak povstalci přemýšlejí. Vůbec je nezajímalo, že jsme humanitární pracovníci. „Koukni – já mám mrtvou rodinu, nemám už vůbec nikoho a chci se jenom mstít!“ tvrdili.
Dozvěděli jsme se tak, s kterými typy lidí se při naší humanitární misi v konfliktních zemích můžeme setkat a co jim v tu chvíli nabídnout a jak s nimi mluvit. Jak máme jednat s lidmi, kterým podle jejich slov skončil život, protože přišli o rodinu a o všechen majetek. Přiznávám, že fiktivní zajetí bylo pro mě velice náročné.


V rámci programu jste se měli učit přežít ve volné přírodě. Jak jste přežíval?
Řekli nám, že si můžeme vybrat jenom tři věci, se kterými přežijeme v přírodě noc. Bylo pro mě zajímavé, jak člověk musí uvažovat, co potřebuje. Potřebujeme přece spoustu věcí, jako jsou teplý spacák a další teplé ošacení, sirky, vodu, karimatku nebo baterku.
Člověk potřebuje mít na noc určitý tepelný komfort. Vyzvali nás zrovna ve chvíli, kdy bylo teplo a my měli na sobě jenom trička.
V té chvíli záleží na tom, jak je člověk do pole vybavený. Jednou z nejdůležitějších věcí je kvalitní spacák. Kdo ho měl třeba do minus deseti, mohl si vzít už jen třeba sirky, vodu nebo jídlo.
Protože jsem měl spacák jenom do pěti stupňů, bylo mou prioritou teplo, takže jsem si přibral oblečení.


Stal jste se absolventem kurzu, takže víte, jak se chovat, a můžete i radit. Co řeknete lidem, kteří se vydávají do konfliktních zemí, kde se mohou snadno dostat do nesnází?
Základní je, abyste se před cestou důkladně seznámili s prostředím. Hlavní jsou totiž informace. Je potřeba získat co nejvíce údajů o zemi, kam jedete. Jaké je to území, jaká je tam politika a jaké zde mají zvyklosti, vnitřní konflikty. Jakou řečí se tam mluví.
Všechny tyhle informace vám pak v místě hodně pomohou. Je třeba také získat kontakty, zjistit, kde je nejbližší česká ambasáda nebo ambasáda jiné spřátelené země. S jejími pracovníky se pak zkontaktovat, upozornit je, kam jedete a jak dlouho tam budete. Říct jim, kdy se vrátíte a že se jim po návratu hned ozvete. Protože v těchto konfliktních zemích vás může někdo snadno zastřelit, a už vás nikdo nenajde.


Když člověka chytnou ve válečné zóně , jak se má chovat, aby předešel nejhoršímu?
Předpokládám, že by tam nikdo sám dobrovolně nešel. Takže kdo nemusí, se tam neocitne. V kurzu jsem pochytil jednu důležitou věc, která se týká oblečení. Není dobré mít s sebou věci, které mají doma lidé ještě třeba z vojny, nebo si je koupí v Army-shopu. Myslím tím maskáče, zelená trička a čepice nebo velké nože. Pokud jedete do země jako civilní humanitární pracovník, neberte s sebou věci, které jsou spjaty s vojenským prostředím. Teroristé nebo skupiny, které na vás narazí, vás okamžitě přiřadí k vojákům. Těžko se pak vymlouváte, že vojáci nejste. Když někam jedete, musíte vědět, proč jste se na cestu vydal a za jakým cílem.
Turistika v zemích, kde nad hlavou létají střely nebo kde jsou národnostní konflikty, není asi to pravé ořechové.


Zúčastnil byste se téhle akce, kdybyste předem věděl, co vás čeká?
Kdybych dopředu věděl, co všechno mě tam bude čekat, asi bych hodně váhal. Teď jsem ale moc rád, že jsem kurz absolvoval.

Kurz přežití 2008

- Akce pro pracovníky sdělovacích prostředků a humanitárních organizací nazvaná Přežití 2008 aneb Kurz speciální přípravy pro krizové situace , je zaměřená na výcvik a přípravu pro pobyt v oblastech válečných konfliktů, přírodních či humanitárních katastrof . Pro civilní osoby kurz zabezpečují specialisté Armády České republiky. Koná se ve Vojenské akademii ve Vyškově, letos koncem dubna se uskutečnil již 14. ročník.

- Účastníci kurzu si prověří svoji psychickou a fyzickou připravenost zvládat krizové situace a osvojí si zásady pohybu v rizikových oblastech.

- Během výcviku je důraz kladen na zásady přežití v neznámém terénu a na způsoby orientace za ztížených podmínek, překonávání umělých i přírodních překážek a také na základní způsoby první pomoci a transportu raněných. Účastníci kurzu jsou seznámeni se základními technikami vyjednávání a chování v zajetí, řeší úkoly nejen jako jednotlivci, ale také se přesvědčí o tom, jak důležitá je spolupráce ve skupině.

- Výcvik je dále zaměřen na seznámení se zbraněmi a ochranou před jejich účinky, osvojení zásad pohybu v prostoru zamořeném chemickými látkami či v prostoru ohroženém trhavinami a minami.

- Více na www.army.cz
---