Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Láďa Kajbar pořád fandí Budějcím

České Budějovice - Vzpomínáte si na Láďu s tranzistorákem? Vydali jsme seza ním, abychom zjistili, jak se mu daří.

21.4.2011
SDÍLEJ:

Láďa je stále věrný budějovickým sportovcům. Foto: Deník/Václav Pancer

Prestižní novinářská cena míří do Českobudějovického deníku

V tvrdé konkurenci desítek novinových textů z celé republiky, zaslaných do letošního ročníku soutěže o prestižní Regionální novinářskou cenu Nadace Konráda Adenauera, získal prvenství Radek Gális z redakce Českobudějovického deníku s reportážním portrétem místní legendy Ládi Kajbara.

Tématem soutěže byl profil osobnosti, která symbolizuje regionální identitu, a to svérázná Kajbarova postava, na kterou „Budějčáci“ nedají dopustit, splňuje do puntíku.

Na pátečním slavnostním večeru na Masarykově univerzitě v Brně vyzdvihli pořadatelé a porota i metodu přístupu, obtížnost rešerše a stupeň inovace. „Každé město má svou svéráznou postavu, kterou všichni znají.
#clanek|3240613#
Člověka, kterého potkáváte na ulici, ale nečtete o něm v novinách,“ říká Gális. Také ocenění za nejlepší rozhlasovou reportáž putovalo do jižních Čech: získala ho Hana Soukupová z Českého rozhlasu za časosběrný dokument o mladé romské rodině. Více se dočtete v pondělním vydání Deníku. (to)

Vzpomínáte si na Láďu Kajbara? Také vás v uplynulých letech napadalo, co je s ním? Máme pro vás dobrou zprávu – legenda žije.
Mnozí obyvatelé Českých Budějovic si drobnou postavu s tranzistorákem u ucha vybaví hned. Co na tom, že Láďovi, který špatně mluvil a slyšel, lidé zkomolili příjmení. Jednou je to Láďa Kajbar, a dost!

Svérázná postava budějovických ulic, spojená s městem stejně jako pivovar Budvar i kašna Samson na náměstí, patří k městu a k příběhům s ním spojeným a v něm prožívaným. Mnozí věří, že se dostane i do encyklopedie města jako další jiné významné osobnosti. Neboť zatímco primátoři přicházejí a odcházejí, Láďa zůstává.
Lidé ho potkávali v ulicích, hospodách, parcích, na stadionech, výstavišti, v bazénu. Pak se kamsi vypařil, zmizel z ulic, ale ne z paměti těch, kteří ho znali. Úsměvná setkání s ním dávno překryla ta rozpačitá a ve vzpomínkách Láďa zůstává jako postava spojená s dobou, označovanou slovy – tenkrát před lety.

Kam se ale Láďa poděl? Co se s ním stalo, kde je teď a jak se má? Žije ještě vůbec, nebo už…?
Ti, kteří na něj nezapomněli, a kterým setkání s Ládíkem chybí, udržují už několik let jeho památku. Přispívají na facebook, kde jsou stránky pojmenované po něm, nebo s povděkem přijali vznik kulturního Kabaretu Kajbar.

Cesta za legendou
O Láďovi a jeho současném domově jsme se dozvěděli náhodou. A protože setkání s legendou stojí vždycky za to, a nemá se odkládat, vypravili jsme se za ním do sociálního zařízení, kde žijí lidé s handicapem. Podobných Láďů tu na chodbách a v zahradě potkáte víc, nikdo z nich však nezakotvil ve vzpomínkách obyvatel Budějovic tak jako on.

Sedíme u stolu, na kterém voní káva a čaj, proti nám drobný usměvavý muž, jehož zájem médií překvapil, ale zřejmě ho těší, vždyť jsme přijeli z jeho oblíbených Budějc. A s bonbony, které má rád.
Je to Láďa, jak ho neznáme. Vymydlený, oholený, s čistou košilí a mikinou. Život ve zdejším domově mu zjevně svědčí. Dřívější návyky, odporující více či méně slušným pravidlům chování, jsou pryč.

„Mám rád kafe a hodně cukru,“ říká Láďa a my si začínáme zvykat na jeho horší výslovnost. Vedle sedí sociální pracovnice Marie, která se o něj už několik let stará. „Přišel k nám do ústavu v roce 2000, viď?“ otáčí se žena na usměvavého Ládíka. Ten souhlasí.
„Jsem tu spokojenej,“ odpovídá na otázku, zda se mu nestýká po ruchu velkoměsta. „Tady je to lepší, nic mi tady neschází.“
Nesrozumitelně vyslovená slova způsobená jeho vadou řeči (kvůli ní lidé zkomolili jeho příjmení na Kajbar) nám tlumočí zkušená a na jeho mluvu navyklá sociální pracovnice. „Láďa skoro neslyší na pravou stranu,“ prozrazuje Marie, a naslouchátko, které mu kouká z ucha, jí dává za pravdu. I proto nosil oblíbené tranzistorové rádio tak těsně u hlavy.

Vděčný fanoušek
O dění ve svém městě má Láďa stále zájem.
„Byl jsem teď dvakrát v Budějcích na hokeji. Prohráli. Jsou tam nový tribuny. Kolik stály?“ ptá se nás a spokojí se s odpovědí, že hodně peněz. Zájem o budějovický sport ho pořád drží. Lidé vzpomínají na Láďovy návštěvy prvoligových utkání. Byl to svérázný fanoušek.
„Byl jsem i na výstavišti na živitelce,“ pokračuje Láďa. „Šli jsme taky do Tesca a do zoologické. A co Telemín?“ zajímá se o jadernou elektrárnu a komolí její jméno.

Přijeli jsme za ním, jsme jeho hosté. Bere nás tedy k sobě domů, o patro výš, kde má pokojík. Útulně vyzdobená místnost se dvěma postelemi, pestré převleky kontrastují s mnohými strohými pokoji s nemocničním povlečením. Je vidět, že má barvy rád. Ze skříně vytahuje černobílou šálu fanouška budějovického Dynama i čelenku stejných barev.
„Mám šálu i vlaječky Dynama, ale výstřižky z novin mi někdo ukradl,“ stěžuje si. Jeho srdce stále bije za budějovické hokejisty, fotbalisty i volejbalisty.
„Zase bych jel na fotbal, na volejbal. Hokej už skončil,“ dává Láďa najevo, že je informován o ligových aktualitách. „Sport sleduje Ládík pořád,“ přitakává Marie.


Na zdi visí několik fotografií, černobílých i barevných. Průřez posledními patnácti dvaceti lety jeho života. Jaké by to bylo hezké, kdyby sem přibyly další, třeba s fotbalisty na stadionu, s osobnostmi jihočeského sportu, kterým chodil fandit – s Karlem Poborským, Romanem Turkem nebo s finalisty volejbalové extraligy.
Za okny se roztahují louky, les, domy jihočeského pohraničí. Tiché místo ukryté u lesa je desítky kilometrů vzdálené od trolejbusů, osvětleného náměstí a spleti asfaltových ulic, front na nákupní košíky a ucpaných výpadovek.

Nestýská se Láďovi po velkoměstě? A co dělal nejraději?
„Chodil jsem na pivečko, do hospody do Masných krámů i jinam,“ vzpomíná Láďa. „Budvar mám rád. Tady pivo nemám,“ říká smutně. „Občas mu ale koupíme nealko,“ říká Marie. „To aby si připomněl chuť piva,“ vysvětluje.
„Na plovárnu jsem taky chodil, do bazénu,“ pokračuje Láďa. „Chodil jsem po Sadech, poslouchal rádio, měl jsem tranzistorák.“

Teď mají se spolubydlícím na pokoji rádio i přehrávač, dokonce i televizi.
„Rád poslouchám Budějce. Dechovky,“ prozrazuje Láďa, jaká je jeho rozhlasová volba.
Všude kolem je čisto a upraveno. „Láďa je pracovitý, uklízí, každý den vysává koberec,“ chválí ho Marie s tím, že na jiných pokojích to tak hezky nevypadá.

Zuby v čistírně
V úterý jedou do Prahy na charitativní koncert. „Bude tam Michal David,“ říká Láďa. Na chodbě nám pak ukazuje plakát, kdo všechno se zúčastní úterní akce Chceme žít s vámi pořádané Nadací Nova. Z ústavu vypraví plný autobus.
Vymydlený Láďa už myslí na výlet a usmívá se. „Láďa je kachna, sprchuje se každý den,“ prozrazuje na něj Marie. „A strašně rád se obléká do hadrů.“
I to je výhoda zdejšího pobytu, že je jako ze škatulky. „Byli jsme s klienty několikrát u moře. V Chorvatsku ses nám málem utopil, viď,“ dobírá si Láďu kamarádsky Marie.

Když se objevily Láďovy stránky na facebooku, sociální pracovnice mu je opatrně ukázaly.
„Nevěděli jsme, jak bude reagovat,“ přiznávají. „Líbí se mu. Ví, že má svoje stránky, kam píšou lidi, a říká, že je to hezký pocit,“ vysvětluje Marie.
Láďa se pomalu chystá na oběd. „Knedlíky a omáčku já rád,“ reaguje na skutečnost, že bude segedínský guláš. „Chutnají mi brambory, rýže, maso, těstoviny. Všechno dietní. Taky mám rád okurky, banány, ale jablka ne, jsou tvrdý,“ vypočítává.
„Ládík říká, že má zuby v čistírně,“ směje se Marie s poukazem na jeho prořídlý chrup.

Za okny je zima, ale podle kalendáře už má být jaro. „Na léto se těším. Budeme chodit víc ven. Léto je lepší. Jezdím na Cindině, na koni. Máme tady psa Filipa. A jsou tady hodní lidé,“ dodává Láďa.
Loučíme se s ním na chodbě. Zatímco Láďa se ocitá v chumlu lidí, další se s námi zdraví a s nadšením vysvětlují, co všechno je dnes a příští dny čeká. „Přijeďte zase, je tu hezky,“ vábí nás mezi sebe. Slibujeme, že ano.

Odjíždíme z návštěvy s pocitem, že Láďa je v dobrých rukou. Život v ústavu je jiný než ve městě, kde zůstal na všední starosti sám.
Jestli Láďu potkáte, na výstavišti, stadionu či na pláži u moře, nestyďte se ho pozdravit. Těší ho, když ví, že na něj lidé nezapomněli, zajímají se o něj a mají ho rádi. Ostatně, jako většinu z nás.


Je pojítkem všech Budějčáků

Ve snu se mu zjevil Láďa Kajbar, a tak vznikl Kabaret Kajbar – Liga stydlivých aneb Pocta Láďovi. U zrodu divadelně – hudebně – tanečních vystoupení tak byla noční vize herce Jakuba Doubravy (31). „Mám to v deníkovém zápisu,“ vzpomíná kumštýř.
„Impuls jsem dostal ve snu v roce 2007. A koncem února 2008 jsme už hráli. Známe se a potkáváme ve městě – amatérští a profesionální herci a muzikanti, a měli jsme potřebu sdružovat se víc než jen při projektech koncertů a vystoupení, kterých se ale každý nemůže zúčastnit. Vhodná byla forma kabaretu, obsahující drobné skeče. Kabaret měl být ryze lokální a hrát se měl pro Budějčáky, patrioty města. Proto jsme se shodli, že ho pojmenujeme podle Ládíka Kajbara. Je to postava, kterou všichni znají. Je pojítkem všech Budějčáků. Lidi ho měli rádi, dokonce i ti, kteří jinak Romy nemuseli. V textech a v písních mu vzdáváme hold. Každý náš kabaret je jiný. Už byl folkový, punkový nebo hororový, metalový. Teď bude disko kabaret. Budeme hrát 28. května v klubu Velbloud. Pár dní předtím pojedeme za Ládíkem do ústavu, kde žije, a zahrajeme jim. Jakoby na revanš, abychom vrátili, že jsme si vypůjčili jeho jméno, a abychom pomohli.

Při kabaretu využíváme i Ládíkovu rozhlasovou nahrávku. Po představení pak s diváky sedíme a vyprávíme si, kde kdo Láďu potkal a jaké má na něj vzpomínky. Samozřejmě, že jsem ho i já zažil mockrát. Viděl jsem ho v kostele, na plovárně. Potkával jsem ho, jak chodil po městě a zpíval. Nezapomenutelný zážitek s ním mám z jedné herecké akce. Na nábřeží u zdi biskupské zahrady jsem hrál pantomimu. Měl jsem zrovna vystoupení, byl jsem nalíčený. Láďa ke mně přišel, kouká na mě a povídá: To je dobrý, kluku, to dělej dál.“

Více na: www.kabaretkajbar.webnode.cz

Fanoušci na facebooku: Láďu má rád každý…
Na sociální síti facebook má své stránky nazvané: Láďa Kajbar Legenda Českých Budějovic. Jeho fanklub má přes dva tisíce nadšenců. V úvodu stránek stojí: Tato skupina je určena pro fanoušky nesmrtelné legendy Ládi Kajbara, který za desetikorunu vyndal tam a zpět svoje skleněné oko. Jeho červený tranzistorák, který měl vždycky u ucha a zpíval po celých Budějovicích. Jeho kouzelné číslo protahování prstu nosem je dodnes nejlepší kouzlo, co bylo předvedeno…

Ondřej V.: Každé hobby a žívu jsem pracoval na výstavišti, tam jak je ten rybník, co se půjčujou pruty a chytaj ryby. Láďa přišel, plnou náruč vakuově balených uheráků, a začal je házet do vody. Za hoďku přišel znovu a měl kameny, taky je tam naházel. Za další hoďku měl jen v ruce pivko, které dopil, kelímek hodil do vody, a pak měl co dělat, aby tam nespad sám.

Jan H.: Vzpomínám si na Ládovo ranní rituál, asi hodinu před otvíračkou ho pouštěly holky z Pramenky dál (cukrárna vedle Vatikánu, Lannovka) a z použitých čajových pytlíku mu vařily horkej čaj a vždy přidaly nějakej ten chlebíček či zákusek ze včera. Láďu měl rád opravdu každý.

Daniela K: V srpnu 2003 jsme vyrazili do Chorvatska na Pag. Jak tak ležíme na pláži, najednou koukáme a vedle nás na dece Láďa Kajbarů a Pacička. No nebyl to úpal. Byli tam na dovolené s nějakým ústavem a bydleli v kempu v Povlianě.

Město přišlo o bytost, kterou znali a znají snad všichni
„Láďu jsem vídával už vlastně od dětství, byl to nadšený cyklista a denně jezdíval kolem našeho domu v Jírovcovce.
Jeho kolo bylo vždycky parádně nazdobeno, myslím, že by se to moc líbilo i dnešní hip〜hopové generaci. My jsme z toho byli vždycky u vytržení. Když jsme pak po revoluci startovali s Rádiem Faktor, byl to jeden z našich zarytých posluchačů. Chodil po městě s tranzistorákem u ucha, a tak nám vlastně dělal reklamu.
Nechtěl bych, aby to vyznělo jakkoli pitomě, ale svým způsobem město jeho pobytem v ústavu přišlo o bytost, kterou znali a ještě znají snad všichni.“
Ladislav Faktor, hudebník, podnikatel, České Budějovice

SPORTOVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ NAJDETE v sekci sport

Autor: Radek Gális

21.4.2011
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Při fotbalu dojde i na zážitek s policií

Petr Kváča

Na zápase v Havířově je nejhorší dlouhá cesta, směje se gólman Petr Kváča

Náklaďák srazil v Lišově chodce, od Budějovic stála kolona

Lišov - Dopravní nehoda zkomplikovala v pátek ráno průjezd Lišovem. Na hlavní lišovské třídě 5. května srazil před půl osmou nákladní automobil chodce.

Policisté pátrali cvičně po ztraceném houbaři pomocí nové technologie

Boletice - Sto třicet policistů z pořádkové jednotky, včetně psovodů, strávilo čtvrteční noc v boletických lesích. Trénovali pátrání po ztracených houbařích.

Odvolit je možné i v posteli

České Budějovice – V pátek a v sobotu voliči odevzdají hlasy svým vyvoleným stranám a kandidátům do Poslanecké sněmovny.

Hasiči mohou stříkat o sto šest

Ledenice – Nová cisterna udělala radost ledenickým dobrovolným hasičům. Ti jsou nejstarším fungujícím spolkem obce a jedním z nejstarších vesnických hasičských sborů v republice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení