Když jako třináctiletá neměla co číst, rozhodla se napsat vlastní román. Nyní už má na kontě více než padesát knih pro dospívající dívky a stále vydává další. Včera spisovatelka Lenka Lanczová navštívila Festival dětských knih a časopisů v Českých Budějovicích.

Ke knihám měla blízko odmalička, vždy ráda četla. Když však jednou onemocněla, zjistila, že je nedostatek dívčích románů. „Vzala jsem tedy sešit, propisku a v posteli napsala svůj první rukopis. Vymyslela jsem si stejně starou hrdinku Evu a příběh, v němž se zamilovala do instruktora,“ vzpomíná. Od té doby podle svých slov psala neustále, jejími prvními čtenářkami byly spolužačky na střední škole. Vydání svého díla se ale dočkala až ve 27 letech. „Balíčky s rukopisy se mi vždy vracely, po revoluci se ale situace změnila, vznikla nová nakladatelství a v roce 1992 vyšla kniha Počkej na mě, Radko!“ připomíná.

U dívčích románů pak již zůstala. Inspiraci podle svých slov čerpá zásadně ze života. „Nejprve z mého vlastního, nyní využívám příběhy svých dětí a především čtenářek, které mi píší nejrůznější zážitky,“ popisuje. Autorka se ale také musí neustále přizpůsobovat rychlým změnám doby. „Když jsem začínala psát, tak vůbec nebyly mobilní telefony, o internetu nemluvě. Časem jsem to ale do knih musela zakomponovat, mnoho lidí se například přes internet seznamuje,“ vysvětluje.

Ani po padesátce vydaných knih pro ni psaní není sterotypem. Brání se i názoru, že jsou všechna její díla stejná. „Někteří říkají, že je to pořád o lásce, ale to je to samé jako kdybyste kritizovali, že je v detektivce vražda. K žánru to zkrátka patří,“ argumentuje Lanczová. Myslí si navíc, že o dívčí romány bude vždy zájem, vždyť jen její knihy už čte druhá generace čtenářek.

Přesto nikdy neuvažovala o tom, že by se živila jako spisovatelka. Stále pracuje v knihovně ve Slavonicích a vlastní díla píše po večerech. Na to, že je poté půjčuje v práci, si už podle svých slov zvykla. Těší ji také, že o prázdninách knihovnu zaplňují dívky z celé republiky, které navštěvují svou oblíbenou autorku.

Lanczová pak ale musí často čelit žádostem o to, aby ke svým knihám napsala pokračování. Ona sama tomu příliš nakloněna není. „Raději píšu jednorázové samostatné příběhy. Čtenářkám se také někdy nelíbí, že něco skončilo špatně, a proto žádají další díl se šťastným koncem. K některým příběhům by se to však vůbec nehodilo,“ dodává.

I když Lanczová přiznává, že ji na dívčích románech baví to, že vše popisují v růžových barvách, nevyhýbá se ani temnějším tématům. Její hrdinky nezřídka bojují s drogami, anorexií či gamblerstvím. „To všechno patří k životu a většina příběhů v mých knihách má reálný základ,“ vysvětluje.

Žánru hodlá zůstat věrná i nadále, přesto vydala již také dvě knihy pro ženy. „Jsou pro ty, co vyrostly na mých prvních románech a teď už jsou životem trochu otlučené,“ komentuje. Jednou by Lanczová ještě ráda napsala detektivku, protože ty čte nejraději.