Zachránili mu je díky unikátní operaci lékaři českobudějovické nemocnice. Vojtíšek se tak stal v patnácti měsících vůbec nejmladším pacientem v republice, u kterého se podařil replantační zákrok.
Chirurgové nedávali rodině zprvu naděje, že dítě nehodu přestojí bez následků. „Šance, že se podaří zejména zcela oddělený čtvrtý prst zachránit, jsem odhadoval na pět procent,“ naznačuje vážnost úrazu zástupce primáře oddělení plastické chirurgie Pavel Kurial.
Právě ten chlapce operoval a jak přiznává, v klíčových okamžicích téměř pětihodinového zákroku dokonce ani nedýchal. „Malinké děti mají na prstících extrémně malé průsvity cév. U Vojtíka jsme museli sešít cévy o průměru 0,3 milimetru. O zcela amputovaný prstík jsme bojovali pomocí největšího možného zvětšení mikroskopu a přistihl jsem se, že přestávám dýchat. Tak se podařilo dosáhnout potřebné přesnosti,“ vysvětluje operatér.
Chlapec má nyní velkou šanci na úplné zotavení. „Ruku už normálně používá, jen třetí prst ještě neohne jako ty ostatní. Doktorům moc děkujeme,“ neskrývá vděk maminka Vojty Petra Gábová.
Nešťastná náhoda převrátila v polovině srpna život mladé rodiny z Malešic. Kvůli těžkému úrazu malého děcka zažili jeho blízcí hodně horké chvilky.
„Nebyla jsem tenkrát doma, pracovala jsem na brigádě. Vojtíšek si hrál na dvoře a přítel něco dělal v garáži. Stačila chvilka nepozornosti a malý sáhl po rozbrusce,“ líčí kritický okamžik mladá maminka Petra Gábová.
Co lze přišít
Poměrně časté případy:
Prsty na rukou, ruka v dlani či v zápěstí, amputace v lokti či oddělená paže.
Vzácné úrazy:
Dolní končetiny (úspěšné replantace se provádějí většinou při oddělení pod úrovní kolene), amputovaný penis, ucho, nos, části obličeje
Přístroj v té době patnáctiměsíčnímu chlapci amputoval prostředníček a prsteníček na levé ruce. „Přítel hned volal sanitku a doběhl pro pomoc k mamce, která bydlí vedle. Na dispečinku mu poradili, co má zatím dělat. Tak Vojtíškovi zaškrtil poškozené prsty, zaledovali amputované části, aby je pak lékaři mohli přišít zpátky,“ vzpomíná Gábová na chvíle, než pro malého pacienta přiletěl vrtulník.
Ani pak ale neměl malý Vojta Kočí vyhráno. Zatímco u dospělých už není úspěšné přišití amputovaných částí těla výjimkou, u malých dětí je otázkou, zda se podaří náležitě sešít především cévy, které jsou pro laika sotva viditelné.
Pochyby o tom, zda se o záchranu malé ručičky má cenu pokoušet, ale nepřipadaly v úvahu. Pokud je to jen trochu možné, v případě dětí se do zákroku musí lékař rozhodně pustit, jakkoli je to technicky obtížné.
Odborníci dávali větší šance na záchranu chlapečkova třetího prstu. Ten zůstal částí tkáně spojený s rukou a prokrvení tedy bylo zachováno. Ten se lékaři pokusili zachránit jako první.
U zcela amputovaného prostředníčku i plastičtí chirurgové věřili jen z pěti procent, že se jim prstík podaří přišít. „Když jsem Vojtíka a jeho malinké prstíky viděl, moc optimistický jsem nebyl. Jsem rád, že se to povedlo,“ raduje se MUDr. Pavel Kurial, který chlapečkovi ruku i přes počáteční skepsi zachránil.
Zásadní otázkou bylo, zda se podaří obnovit krevní oběh do replantované tkáně. „Obtížnost zákroku spočívala především v malém průsvitu cév u tak malého dítěte. Měly v průměru jen 0,3 milimetru a na každé bylo třeba udělat pět až sedm mikrostehů,“ vysvětluje primář plastické chirurgie Vladimír Mařík, s čím si musel jeho kolega poradit v první řadě.
Taková práce se neobešla bez mikroskopu nastaveného na maximální možné zvětšení a zručnosti chirurga. „U dospělého se soustředíte na operační pole o velikosti jednoho milimetru čtverečního. K tomu má operační mikroskop. Jeho pětadvacetinásobné zvětšení jsme použili i v případě Vojtíška, šicí materiál byl tenčí než lidský vlas, jehla, kterou se sešívají cévy, měří tři a půl milimetru, je měkká a pokud ji uchopíte větší silou, zničíte ji. Musíte šít trpělivě jeden steh za druhým s dokonalou přesností. Přistihl jsem se během zakládání stehů, že přestávám dýchat, jen tak se mi podařilo docílit požadované přesnosni,“ přiznává Kurial.
Sotva dýchali i příbuzní Vojtíška, kteří čekali na výsledek téměř pětihodinového zákroku. „Když jsem dorazila do nemocnice, vzkázali mi ze sálu, že se právě pokouší přišít ten druhý prst. To jsem si už oddychla, protože jsem měla naději, že se to podaří,“ vypráví maminka Petra.
Optimismus s ní už sdílejí i lékaři. „Do budoucna bude funkce replantovaných prstů téměř normální,“ troufá si odhadovat doktor Kurial.
„Vojtík už má ruku dva týdny bez sádrové fixace a dobře rehabilituje. Začíná ji směle používat při hře, rodina s ním dochází pravidelně do rehabilitační ambulance, kde se snažíme maminku instruovat, jakým způsobem mají doma cvičit.“
Živý klučina si z nedávného úrazu nedělá hlavu. „Jsme šest týdnů po operaci, s ručičkou cvičíme a jde to dobře. Vojtíšek si normálně hraje a i zraněné prstíky už ohýbá,“ chválí výsledek práce lékařů mladá maminka. Poklonu ale zaslouží i malý pacient. I pobyt na jednotce intenzivní péče a na dětském oddělení snášel dobře.
