Úctyhodné výročí slaví v letošním roce František Fučík ze Římova. V Zemědělském družstvu Ločenice zahájil svou padesátou sezónu. Během let tu pomáhal se setím, oráním i opravami strojů, především ale působil jako kombajnér.

Ačkoli všichni Fučíkovi předci byli sedláci, on sám se k zemědělství dostal trochu oklikou. „Za minulého režimu jsem nemohl studovat zemědělskou školu a musel jsem na černé řemeslo. Když mě pak ale družstevníci potřebovali, vytáhli mě z fabriky,“ vzpomíná čtyřiasedmdesátiletý Fučík.

Na počátku šedesátých let řídil jeden z prvních typů kombajnů. Až do dneška vystřídal celkem pět různých strojů. Mohl přitom pozorovat, jak se technika postupně proměňuje. „Před lety to bylo mnohem horší. První kombajny měly jen malou stříšku proti slunci a zbytek byl otevřený, takže na nás létal všechen prach a nepořádek. Dnes je v uzavřené kabině klimatizace, rádio, pracuje se mnohem lépe,“ srovnává.

Samotné řízení kombajnu podle něj obtížné není, v mnohém se neliší od osobního automobilu. Náročnější jsou pouze přesuny strojů po silnicích. To musí mít kombajnéři doprovod, který varuje a zastavuje ostatní vozidla.

Během let prožil Fučík dobré i špatné sklizně. Jeho práci vždy velmi ovlivňovalo počasí. Když prší, nesmí totiž kombajny do polí. Když je ale naopak hezky a sklízí se dva týdny v kuse, mnozí zemědělci již déšť vyhlížejí, protože by si rádi odpočinuli. Letošní léto popisuje Fučík jako velmi špatné. „Je to dobrodružné, často se stává, že sotva dojedeme na pole, začne pršet a musíme zpátky,“ vypráví.

Práce v zemědělském družstvu ale neobnáší jen řízení kombajnu. Fučík pomáhal s oráním, setím i šlapáním siláže. Každý kombajnér musí být navíc schopným mechanikem. Přes zimu se totiž v dílně věnuje posezónním opravám strojů a musí umět odstranit i případné problémy, které se objeví při žních.

Dalším úskalím je nepravidelná pracovní doba. Když se zlepší počasí, musí být kombajnéři připravení sklízet až do pozdního večera. Výjimkou není ani práce v neděli.

Za dlouhých padesát let však Fučík podle svých slov nikdy neuvažoval o změně zaměstnání. Na kombajnu je stále rád a nejspíš překoná i výkon svého otce. „Táta jezdil s traktorem a naposledy oral, když mu byla 74. Tolik je teď mě. Nevím ještě co dál, ale když nebudou bolet nohy a pořád vylezu na kombajn, tak budu pracovat asi i za rok,“ uzavírá.

Fučíkovo nadšení oceňují i nadřízení. „Byl vždy jedním z tahounů. Žil tím, už sám věděl, kde co dozrává a proháněl ostatní, aby vše fungovalo, jak má. Myslím, že mu to za rok zase nedá a když bude zdraví sloužit, tak nám opět pomůže,“ doplňuje ředitel ločenického zemědělského družstva Josef Paderta.