Která tvář z těch sametových týdnů se vám dnes vybaví jako první?
Těžko říct. Paradoxně to asi nebude Václav Havel, protože si pamatuji, že o tom, jestli ho studenti podpoří, byla tehdy docela velká třenice. Spíš tváře všech lidí, co měli odvahu konečně jít ven a nebát se.

Co jste dělal 17. listopadu 1989 a jak jste prožil víkend, než se daly v pondělí události ve městě do pohybu?
To si kupodivu docela pamatuji, protože zrovna přijeli známí a v klubu Staroměstská byl koncert skupiny Pro pocit jistoty. Pak jsme šli na Dobrou Vodu, už jsme se chystali spát a kamarádi najednou seběhli se Svobodnou Evropou, že zabili toho studenta. Váhali jsme, jestli pojedeme do Prahy. V neděli večer jsme se rozhodli, že ne a že zkusíme působit v rámci semináře. Což v prvních hodinách nebylo moc jednoduché, ale pak se to naštěstí povedlo.

Jak to, že to nebylo jednoduché?
Protože tradičně většina říkala: takové blbosti teď nebudeme řešit, máme před Vánoci, před zápočty a nebudeme si nikoho poštvávat proti sobě.

V pondělí byla debata v menze. Byl jste tam?
To bylo v menze a pak setkání ve sportovní hale pedagogické fakulty. To byl chaos prvních hodin, kdy to chvílemi vypadalo slibně a vzápětí, že z toho nic nebude. Dole na koleji K1 se vyklidily prostory a udělala se tam tisková místnost. V momentě, kdy jsme přestávali věřit, jsem se šel na chvíli projít. Kamarád Martin Ehrlich tam byl chvíli sám, a když jsme se vrátili, bylo to perfektně zorganizované, nějakých 30, 40 písařek začalo přepisovat dokumenty. Byl to multitandem, kdy jeden ztrácel sílu a najednou se objevil někdo, kdo ten peloton popotáhl kousíček dál. Důležité momenty.

Jak vlastně vznikl stávkový výbor?
Živelně. Lidé, kteří měli chuť s tím něco dělat a ne jen izolovaně nadávat. Z kroužku o třech lidech se stal kroužek o deseti, k nim se připojili další, až se propojily obě fakulty.

To bylo kdy?
Myslím, že v pondělí večer, protože jsme měli mít zkoušku kapely, která byla pak o pár měsíců odložena. Samozřejmě, nikdo nevěděl přesně, co bude příští vteřinu. Zpočátku se šířily takové klasické davové fámy. Když se šlo na první demonstraci na náměstí, někdo přiběhl a říkal, že viděl za rohem policejní obrněnce. Chvíli se zaváhalo a pak se pokračovalo dál.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé ocitl na kašně? A jaký to byl pocit?
Spoustu z těch dnů mám slitých, jako když se člověk kouká z okýnka vlaku. Tu masu jsem neřešil, protože jsme hráli a na lidi jsem byl zvyklý. Spíš jsem měl pocit, že je třeba lidi nějak motivovat – byli rádi, že se něco děje, ale ještě neměli víru v to, jestli je důležité udělat ten krok teď. Paradox byl, že náměstí bylo ještě oblepené komunistickými transparenty. Člověk vnímal, že se účastní něčeho, co se jen tak neopakuje.

Atmosféra musela být zvláštní. Prý za vámi jednou na koleje přišel člověk, který vám chtěl pomoci, a vy jste ho začali vyslýchat, jestli není špion.
To byl David Johanus, kterého jsem tehdy neznal. Je to příhoda, za kterou se dodnes stydím, byť jsem se jí účastnil okrajově. Přišel si pro letáky a někdo řekl, že vypadá divně, že je to určitě zvěd, tak došlo na výslech, ještě jsme ho tam zamkli. On, chudák, pak řekl, že jakou měl touhu něco dělat, tak potom se úplně zatvrdil. Oprávněně si musel myslet, že ti studenti jsou na tom mentálně hodně špatně.

Spíš to svědčí o tom, že asi panovala velká nejistota.
Děly se věci potřebné i věci v totálním zmatku. V prvních hodinách to byl Brownův pohyb všemi směry.

Co jste ve stávkovém výboru konkrétně dělali?
Jednak za námi začali chodit lidé, co mají dělat. Hlavní tvář pro komunikaci navenek byla Monika Němcová. Aby to nebylo tak úplně vážné, s kamarádem Honzou Mlíčkem jsme se snažili vnést do toho něco podle našeho vzoru, Společnosti za veselejší současnost. Za naši hlavní akci považuji, že se nám povedlo sundat sochu Gottwalda ve Čtyřech Dvorech. Roznesli jsme letáky, že kdo nechce, aby tam byla, má zhasnout. Vytáhli jsme tam primátora, a když viděl, že minutu tam byla skoro tma, tak naštvaně řekl, že s tou sochou si máme dělat, co chceme. Sepsali jsme scénář a za zvuku kapely, která hrála Pochod padlých revolucionářů, autojeřáb sochu demontoval a odvezl pryč. To byl jeden z odlehčenějších momentů.

Máte naopak zážitek, při němž vás mrazilo?
Někdo přišel, že vylepoval letáčky pod sklo, kam se dávaly jízdní řády, a u Muzea dělnického revolučního hnutí tam v noci zastavila patrola. Ten esenbák vytáhl na toho člověka pistoli a nařídil mu, že to má sundat. To byl moment, kdy si člověk říkal, že to není hra. A když si dnes připomenu plukovníka Zbytka, který se snaží instalovat Miloše Zemana do politiky, a jeho projev na sjezdu zemědělců, tak on to skutečně myslel vážně. Kdyby se dostal do čela a na náměstí přijely tanky pod jeho vedením, tak by klidně ten Tchien– an–men mohl být i tady.

Byl jste také na schůzi KSČ v Gerbeře?
Tam byla zrovna Monika Němcová a kamarád tam šel s 15 lidmi dělat tělesnou stráž. Tehdy to tam dopadlo naprosto šíleně – člověk si uvědomil, jak moc režim s lidmi zametl. Monika měla projev, nic radikálního a spousta komunistů za ní pak chodila a říkala, že tohle taky chtěli, někteří plakali a v té davové psychóze ji snad zvolili jako svou delegátku do Prahy. Chvílemi se člověk dostal nezaslouženě až do pozice kněze, kdy se k němu obracela spousta lidí a hrozně záleželo, co a jak jim řekne.

Na kolejích jste prožili i Vánoce. Jaké byly?
Maminka se těšila, že budu doma, protože dva roky předtím jsem strávil Vánoce na vojně. Tak přijela tam, koleje se tehdy vylidnily. Byli tam i rodiče dalších, zajímavá sešlost. Seděli jsme při čaji, protože až na Silvestra přestalo platit rozhodnutí, že se po celou stávku nebude pít alkohol. Byla to poměrně intimní chvilka. A bylo neuvěřitelné, že stovky lidí nám tam denně přinesly, co mohly, od hmotných věcí až k tomu, že nám v slzách přišly mlčky stisknout ruku. To byly chvilky, na které člověk nezapomene.

Kdy pro vás revoluce skončila?
V únoru. Myslím, že byl čas z toho vlaku vystoupit. Byly tam věci, na které by si člověk rychle navykl.

Třeba?
Pokušení k papalášským manýrám. Stačilo vzít telefon a říci, že tam a tam budou tři auta a byla tam. Člověk by si v pravý moment měl říci dost, když zjistí, že není typ, který by tomu dlouhodobě odolal.

Někteří aktéři stávky vzpomínají, že víc než 50 procent studentů odjelo domů a udělali si prázdniny. Jak to působilo na vás?
Potvrdila se mi zkušenost z vojny, že bohužel někdy většina nemívá pravdu a nechce mít s odpovědností nic společného. Proto jsem nebyl až tolik překvapený. Dnes to vidíme taky: pokud lidé nezačnou od sebe šířit zodpovědnost, dál se dostat nelze.

Na závěr: jak jsme se podle vás vyrovnali s komunismem?
Nemám z toho velkou radost, protože to všichni dodnes zažíváme. Hlavní problém je schizofrenie: na jedné straně máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu a na druhé straně KSČM. Zrovna včera jsem si četl, že ve vysoké funkci na ministerstvu financí je člověk, který byl agentem komunistické rozvědky, tak z toho radost nemám.

Nejsou to ztracené iluze?
To ne, a teď už zase máme další aktivity a říkám otevřeně, že kdyby se ČSSD měla spojit s komunisty, nebudeme tomu jenom přihlížet.