„Hledali jsme možnost, jak pomáhat, protože nehrajeme, někteří ani nezkouší, nejsme využití,“ objasňuje důvod zapojení divadla. Sám se přihlásil, protože chtěl pomoci. Nyní se trasování věnuje už třetí týden.

Jan Kaštovský absolvoval nejprve školení s KHS. „Seznámili jsme se se systémem, je to totiž na první pohled složitější program,“ vysvětluje. Co trasování obnáší? „Voláme, zjišťujeme informace o volaném, sdělujeme informace o karanténě, dozvídáme se, zda není v domácnosti senior a jaká je v domácnosti situace. Dohledáváme kontakty na praktické lékaře,“ líčí herec, který doplňuje, co se dozví do programu. Na starosti má jako externí spolupracovník volat ne přímo nakažením nemocí covid-19, ale těm, kteří byli s pozitivní osobou v kontaktu, měli by jít na testy a jsou v preventivní karanténě.

Herec pracuje z domova. „Máme přihlašovací údaje, můžeme volat odkudkoliv. Udělal jsem si doma takový pracovní stan a telefonuji odsud. Kolegové, kteří pracují ve správě či tajemník činohry, dochází na volání do kanceláře,“ přibližuje Jan Kaštovský. K pomoci s trasováním potřebuje jen počítač a náhlavní soupravu s mikrofonem. Volá se přes internet. Za šest hodin stihl 22 kontaktů, jeden hovor trvá 15 až 20 minut. „Občas je to zábavné, někteří si chtějí povídat,“ říká Jan Kaštovský a přiznává: „Dozvím se zajímavé příběhy, ale i smutné osudy lidí.“ Nová činnost herce nabíjí. „Mám pocit, že dělám něco pořádného, co má smysl,“ vysvětluje. Psychicky unavený již z trasování není.

„Nejdříve jsem měl tendence se více vciťovat, ale to by se člověk zbláznil. Snažím se pomoci a komunikovat povzbudivě. Co špatného se dozvím, to si nepřipouštím, to dobré si užívám,“ vypráví herec. Má pocit, že lidi jsou připravení. „Prvně jsem si myslel, že nebudou chtít říci informace. Za týden jsem obvolal přes sto lidí a nesetkal jsem se s tím až na minimum výjimek, které se omlouvaly,“ vypráví Jan Kaštovský. „Lidi byli připraveni, že budeme volat. Jsou smířliví a snaživí. Spolupracují a jsou příjemní,“ dodává. Do telefonu se představuje za KHS, že by ho nějaký divák poznal po hlase, se prý naštěstí ještě nestalo.

Jan Kaštovský má od zkoušení právě volno. V paměti si hry udržovat nemusí. „Říkám naší paměti disketa. V hlavě máme inscenace, které nehrajeme rok, třeba ty na otáčivé hlediště. Tyto texty se opráší a jde se s tím na jeviště. Celé se nám to vybaví,“ přibližuje fungování své paměti. S kolegy je v kontaktu. „Připravujeme hry do foroty, zjišťujeme, jak oslovit diváky venku či online. Přemýšlíme, jak ještě pomoci jinak,“ říká Jan Kaštovský. Jak dlouho bude volat? „To nevíme. Dokud nás budou potřebovat, budeme tady,“ usmívá se herec.

Podle Evy Marečková, z tiskového oddělení Jihočeského divadla, z kolegů trasuje aktivně až 25 lidí.