Šimpanz Johannes něžně hladí svého téměř bezvlasého opičího kamaráda Michiho po hlavě, vytrhává si chlup a pokládá mu ho na hlavu . . . Deset let žili v klecích vedle sebe bez možnosti se dotýkat. Mohli se jen vidět. Když po osvobození z rakouské laboratoře poprvé usedli spolu, odehrála se tahle scéna s chlupem, která vehnala ošetřovatelům slzy do očí.

Ochránce zvířat Michael Aufhauser vykoupil čtyřicet šimpanzů, některé infikované HIV, od farmaceutického koncernu Baxter. „Tahle zvířata tím, že absolvovala pokusy pro humánní medicínu, přinesla lidem neuvěřitelnou oběť,“ žíká Aufhauser v deníku PNP. „Proto teď musíme dělat všechno, abychom to těmto těžce traumatizovaným primátům udělali tak pěkné, jak jen to bude možné.“

Z místa utrpení

List popisuje, že mnoho těchto opic pochází z odlovu v divočině. „Prvních pět let se šimpanzi prakticky nehnou od matky. Ty podobně jako lidé dělají všechno, aby své děti ochránily. Proto jsou nejprve matky zastřeleny, aby mohla být jejich mláďata odchycena a rozeslána do laboratoří na celém světě.“ Také do Rakouska, kde dříve fungovala pokusná laboratoř firmy Immuno. Aufhauser ji v PNP popisuje jako místo utrpení. „Zvířata byla na léta i desetiletí natlačena do úzkých klecí. Od svého dětství už nepocítila opravdový déšť, na kůži jim nikdy nezasvitlo slunce,“ líčí.

Pak laboratoř přešla s převzetím firmy na farmaceutický koncern Baxter – šťastný zlom pro šimpanze, protože Baxter žádné pokusy na primátech nedělá. „Koncern připravil resocializační program pro traumatizované opice z bývalých laboratoří a nechal pro ně vybudovat v Safariparku v Gänserndorfu u Vídně prostorné zařízení odpovídající normám,“ popisuje dále PNP.

„Když zvířata poprvé mohla vyjít z klecí, zpočátku se bála šlápnout na nový povrch,“ vzpomíná ošetřovatelka Renate Foidlová. „Mnohé opice se celé hodiny pevně držely mříží, jen aby neměly kontakt se zemí. Bylo nekonečně dlouhé a únavné je znovu přivykat na kontakty se skupinou, jak jejich druhu odpovídá.“ Čtyřicet opic opatruje už sedmnáct let a snažila se i tehdy v laboratoři udělat jim osud snesitelnějším.

Rakouský Safaripark musel v roce 2004 skončit a opice se ocitly v konkurzní podstatě. „Od té doby hledaly Baxter, rakouský stát, země Dolní Rakousy i obec Gänserndorf řešení,“ pokračuje PNP. „Což nebylo lehké, protože tato infikovaná a těžce traumatizovaná zvířata není možné držet ve veřejnosti přístupných zoologických zahradách.“ Nakonec se jich ujal Aufhauserův „dvůr milosti“, Gut Aiderbichl, opatrující na různých farmách v Rakousku a v Bavorsku snad tisícovku zvířat jinak určených k porážce. Tak také převzal péči o šimpanze umístěné dál v kvalitních prostorách Gänserndorfu, kde nicméně nemohou být vzhledem k okolnostem umístěny v návštěvníkům otevřené expozici.

Jak pasovský deník píše, často byl od té doby dotazován, zda by nebylo lepší tato dílem těžce nemocná zvířata utratit. Na to Aufhauser říká: „Podle washingtonské dohody o ochraně druhů mají lidoopi pro genetickou shodu na 98,7 procenta s lidmi zvláštní statut a podle zákona nesmějí být utráceny.“
Projekt našel podporu mj. u mezinárodně uznávané renomované britské badatelky Jane Goodallové a jejího institutu.

„Lidoopi možná ve volné pořírodě do deseti let vyhynou,“ píše PNP s odvoláním na prognózu mnoha vědců. Gut Aiderbichl se svým novým opičím refugiem by rád na možnost takové katastrofy upozornil, uzavírá deník.