V roce 1951 zapůjčila paní z Vídně čerstvě založené Nové galerii města Lince (dnes muzeum umění Lentos) obraz Egona Schieleho. Její dědicové chtějí dílo zpátky, ale město tvrdí, že je nemůže najít.

Podle listu začal spor v roce 2006 pod vlivem restituční pře o portrét Rii Munkové od Gustava Klimta. „V případě Schieleho Páru ale nejde o nacisty uloupené umění, nýbrž pouze o pravděpodobné lajdáctví,“ píší OÖN. Podle znaleckého posudku má Pár dnes kupní cenu 150 000 až čtvrt milionu eur.
Majitelka zemřela v roce 1965 a majetek odkázala vnukovi. V dědictví bylo v roce 2006 objeveno také potvrzení města Lince o zápůjčce. Právní zástupce rodiny tedy o obraz intervenoval, ale město sdělilo, že není k nalezení.

Věc šla k soudu a ten Linci uložil zaplatit dědicům 100 000 eur s tím, že město neprokázalo, že by nemělo vinu na nedostatečném opatrování díla.
Vrchní zemský soud rozsudek z formálních důvodů zrušil, Nejvyšší soud však nyní přikázal v řízení pokračovat. Schiele se tak vrátí k lineckému soudu.

Našli vzácné Ušíčko

Mykologové po cíleném hledání našli v Národním parku Bavorský les bezprostředně po odtání sněhu Ušíčko černé (Pseudoplectania nigrella). Jen několik centimetrů vysoká tmavá houbička má podle odborníků velký význam pro medicínu. „Dánští vědci zjistili, že její plodnice obsahují antibiotikum Plectasin, látku ze skupiny defensinů, která dosud byla známa jen u zvířat,“ napsal pasovský deník PNP.

Látka má být v budoucnu nasazována k potírání bakterií, které se staly resistentními proti obvyklým antibiotikům typu penicilínu. „Obzvlášť při léčení životu nebezpečných zánětů plic si od ní vědci slibují velké účinky,“ dodává PNP. Kromě Ušíčka černého našli mykologové v Bavorském lese po sedmnácti letech také podobné Ušíčko jedlové (Pseudoplectania vogesiaca), patřící mezi ohrožené druhy. „Látky, které obsahuje, ale zatím nebyly prozkoumány,“ uzavírá pasovský list.

Tabák práší

„Studie prašnosti v uzavřených prostorách přinesla alarmující výsledky,“ napsaly OÖN. Podle zjištění je koncentrace mikroprachu v kuřáckých zónách restaurací až stokrát vyšší než ve venovním vzduchu.

Studie zadaná hornorakouským radou pro životní prostředí Rudim Anschoberem byla zaměřena na mikroskopické částečky prachu schopné pronikat do plic a krevního oběhu. „V mnoha kontrolovaných místech byla hranice 50 mikrogramů stanovená pro venkovní vzduch výrazně překročena,“ uvádí linecký list. „Tam, kde se pravidelně kouří, dosahovala koncentrace mikroprachu osmi– až dvanáctinásobku této normy. V jednom hostinci bylo zjištěno dokonce 590 mikrogramů na kubík vzduchu. Výrazně nižší hodnoty byly naměřeny v prostorách pro nekuřáky,“ konstatuje deník.