„Jenom ta šlajsna na začátku táhne doprava, jinak v klidu. To si užiješ,“ loučí se se mnou v pátek kamarád, s nímž probírám nástrahy plavby po Malši. Řeka pramenící u rakouské hory Viehberg je sjízdná jenom zjara nebo za větších dešťů, jinak se drhne o dno. A právě v sobotu upouštěla římovská přehrada nádrž, což znamená pro řadu jihočeských vodáků neoficiální začátek sezony. Patřím k nim, a tak je námět sobotní reportáže jasný.

Jako háčka volím ženu, která pojede podruhé v životě. Její povel zní jasně: „Hlavně vezmi slivovici.“ Beru. Po probuzení mě sobotní ráno vítá mlhou, ale lehounké pochyby vzápětí rozptylují zprávy v rádiu – jasno, 15 až 19 stupňů. Kolem půl desáté přijíždíme k římovskému jezu, který připomíná obří vodácké mraveniště. Půjčujeme loď, pádla a vesty.

Když kanoi odneseme ke břehu, nervozita mého háčka dosahuje vrcholu. „Já tam nevlezu. Nesdílím tvé nadšení,“ hledí na mě zarputile a příliš jí nepomáhá ani lok moravské pálenky, z níž ještě odlévám tradiční hlt řece, aby k nám byla během plavby milosrdná.

Háček nastupuje suchou nohou, a když projedeme pod prvním mostem, aniž bychom narazili do pilíře, trochu se uklidňuje. Jeho hlavní potíž je nástup do lodi: téměř pokaždé před tímto manévrem slivovice poněkud ubude.

U šlajsny necelé dva kilometry pod Římovem potkáváme první kamarády, partu kolem muzikanta Jana Přesličky. Jeden z nich nás zvesela vítá a hlásí, že se už cvakli. Dle úsměvu jeho přítelkyně jim to však zjevně nevadí.

Obzíráme šlajsnu, parta z ní ještě tahá vzpříčený kmen. Kamarád nekecal, proud opravdu silně navádí do vrbiček. Pro jistotu zaklekávám, vysvětluji háčkovi, že na konci musí dvakrát zabrat a jedeme. Pár vteřin se peru s proudem, ale vítězíme a v naší modrožluté plastovce se rozlévá euforie.

„Háky jsme prodali“

Energii doplňujeme párky a kávou v Doudlebech. Těsně nad jezem nás zdraví další kamarádi. Vlna pak jen krapet zaleje háka, párkrát vyždímám houbu a dno je zase suché.

Slunce žhne, a proto svůj 'motůrek' nabádám, ať se opaluje. Činí tak rád. Dvakrát ještě zastavujeme: poprvé potkávám kamarádku, kterou jsem neviděl od Vánoc, podruhé ochotně pomůžeme jiným přátelům s domácí sekanou.

Dojíždíme opět hudební flotilu. „Háky jsme prodali,“ žertuje jeden z nich, když se ptám, kde mají holky. Posléze nastává i rituál zvaný rauchpauza, kdy lodě vytvoří vor. Koluje přesnídávka a zbytky kořalky.

Všechny další jezy přenášíme. Pod Velkým v Budějovicích přichází jediný napjatý okamžik. Loď koníčkuju na koňadře a vracák ji málem převrhne. Naštěstí jen málem, a tak přirážíme za chvíli u loděnice a jediné, co máme mokré, jsou boty. „Krásný,“ vydechne můj hák na břehu a já doufám, že vodácký pánbůh mě za to, že jsem jeho náboženstvím nakazil další duši, odmění. Třeba tím, že se v létě v peřeji Hubertus na Ohři neudělám.

Redakce děkuje firmě Ká–servis za půjčení kanoe a vybavení.