Že se jednalo vesměs o rodinné týmy, dokazovaly pokřiky z obecenstva: „Petříku, volej hlasitě, dědo, bubnuj a ty, maminko, pořádně pádluj!“ nabádala jakási babička vnoučka, který byl smutný z toho, že se nemůže soutěže zúčastnit osobně.


I když kdoví. Když počká pár let … protože do závodu ve své kategorii nastoupily i děti a v porovnání s dospělými si ostudu rozhodně neuřízly.
Družstvo těch nejmladších postrádalo téměř nejdůležitější osobu – bubeníka. Ten na lodi udává rytmus, jakým posádka zabírá pádlem do vody. „Je dobrý, když má bubeník smysl pro rytmus,“ připomněl kdosi z obecenstva.


Nálada byla jak mezi diváky, tak mezi samotnými soutěžícími skvělá. Mnozí se sice tvářili, že se jich předstartovní napětí v žádném případě netýká, ale drobné připomínky jako „já jsem nervózní jako pes“ dokládaly, že tréma přece jen pracuje.


„Cenu chceme a vyhrajeme!“ těsně před startem hrdě hlásil tým žen z Vitína. „Vůbec nejsme nervózní,“ zamítla jakékoli spekulace kapitánka Alena Jozová. „Já tedy jo,“ dovolila si odporovat jedna členka z jejího „ženstva“. „Fyzičku máme perfektní, včera jsme se připravovaly na zábavě, je to prostě super,“ dodala šéfka, což celý tým potvrdil pokřikem.


Dvojves Doudleby – Straňany vyslala do Purkarce dva týmy. Šéfovali jim otec a syn Pokorní. „Jmenujeme se Doudleby a Straňany. Rozdělili jsme se na mladé a staré, ale není to striktní, rozhodně to ale není podle bydliště,“ představil oba týmy Josef Pokorný starší. „Startovali jsme už loni, ale jen v jednom týmu. Moc se nám tu líbilo, takže jsme zlákali další, a vytvořili jsme dvě skupiny,“ vysvětlil.


„Rozhodně ale nepociťujeme žádnou nevraživost. Sedíme tu u jednoho stolu, pijeme pivo společně,“ zasmál se. „Takže si to rozdáme až na vodě. A oba týmy si věří, že budou ti lepší,“ připomněl.


Na rozdíl od jiných posádek měly Doudleby a Straňany možnost trénovat na Malši. „Na trénink se nás ale sešlo málo,“ uzavřel.