„Do Terezína jsem odjela s transportem v dubnu 1942 a byla tam půldruhého roku," vzpomínala Louise Hermanová. „Před Vánocemi 1943 jsem se pak s tisícovkou dalších vězňů dostala do transportu na východ. Němcům musel vždy souhlasit počet. Bylo jim jedno, jestli odchází muž nebo žena, starý nebo mladý. Když mělo odjet tisíc lidí, muselo odjet tisíc lidí. Lidé se chtěli transportu na východ vyhnout. Pud sebezáchovy je neskutečně silný. Jakmile jde o všechno, člověk morálně klesne tak nízko, že si ani neuvědomí, že když nejde do transportu on, musí za něj někdo jiný."

Když je v prosinci 1943 nahnali do vagonů, nevěděla, kam jedou. „Do té doby se k nám do Terezína nedoneslo, kam transporty míří a co na vězně čeká. O existenci Osvětimi, Treblinky, Lublinu nebo Sobiboru jsme se dozvěděli až později. V Osvětimi nás vyhnali z vagonů. Svlékli nás z toho mála, co jsme na sobě měli, a pustili vodu. Pak nás hned tetovali, mám na ruce číslo 72 708. Bylo 28 stupňů pod nulou a nás oblékli jen do tenounkých trestaneckých šatů. Nevěděli jsme, co s námi bude."

Abyste přežili, museli jste mít tenkrát štěstí. Mladá vězeňkyně ho měla a dostala se do rodinného tábora, kde se přes den soustřeďovaly děti.

Louise Hermanová, rozená  Freundová.„Jelikož jsem s dětmi pracovala už v Terezíně, vybral mě vedoucí pro stejnou práci i v Osvětimi. Tak jsem se dostala na blok 31. Žádné z malých dětí, o které jsme se tam starali, válku nepřežilo. Po válce už jsem pak s dětmi pracovat nemohla, protože bych to neunesla. Tenkrát jsme měli velikou výhodu, že jsme žili na bloku, kde byly děti a mládež. V Osvětimi-Birkenau byl totiž český rodinný tábor. Náš vedoucí zde prosadil blok pro děti, aby nebyly společně se starými, nemocnými a umírajícími lidmi. Celý den tak trávily na našem bloku. Lidé z našeho transportu nebyli ani oholení. My, co se o děti staraly, jsme jako jediné vězeňkyně směly mít vlasy. Ani po letech si nedovedu vysvětlit, proč zrovna my jsme byly tím vzorovým táborem. Občas k nám Němci přišli na kontrolu. Líbilo se jim u nás, měli děti údajně rádi, ale přesto je pak nechali všechny zabít," vzpomínala s hořkostí.

V době, kdy jejich transport z Terezína přijel do Osvětimi, řádil v táboře tyfus. Pro přežití bylo tedy velmi důležité udržovat se aspoň trochu v čistotě.

„Jiní tu možnost neměli, protože tábor byl hodně dlouhý. My měly velkou výhodu, že dětský blok byl posledním blokem v táboře. Kus za ním pak byla umývárna. Po osmé hodině jsme nesměly z bloku vycházet, tak jsme čekaly, až bude tma. Pak jsme se plížily do umývárny, abychom se v klidu umyly. Z kohoutků stále tekly uzounké pramínky ledové vody, aby nezamrzla. Stály jsme bosé na betonu, byl mráz osmadvacet stupňů, ale nikdy jsme nedostaly rýmu, chřipku ani kašel," vzpomínala i po letech Louise Hermanová.

Po válce se pak byla Louise Hermanová v Osvětimi podívat. „Plynovou komoru zničili koncem války už Němci. Myslím si, že aspoň jednu boudu tam po válce měli nechat, když chtěli tábor zachovat jako památník. Aby si lidé udělali nějaký obrázek, měli ponechat třeba dětský blok nebo latrínu, kde byly betonové desky a v nich díry. Kdyby někdo přijel do Osvětimi, viděl by, kam jsme byly po padesáti nahnané a kde jsme seděly jedna vedle druhé jako vrabčáci. Vedle byli mužský, odděleni jenom vlnitou deskou. Tohle pro mě byla Osvětim: ponižování a neskutečné zdecimování osobnosti," zdůrazňovala žena, která se z Osvětimi dostala do dalších táborů Bergen–Belsen a Christiandstadt, koncem války přežila
i pochod smrti do tábora ve Flossenbürgu.

O svých hrůzných zážitcích pak jezdila besedovat i do Německa. „Děti tam o válečných událostech hodně vědí a mluví o nich. Besedovala jsem v poslední třídě gymnázia i s desetiletými dětmi. Starší děti byly zahanbené a zničené, protože si uvědomovaly, že vše zavinili jejich rodiče a prarodiče. Když jsem ale přišla do třídy mezi desetileté děti, tak ty neměly zábrany a ptaly se na spoustu věcí."

Před několika lety získala Louise Hermanová od tehdejšího budějovického primátora Juraje Thomy ocenění Za zásluhy.

Jména Židů, kteří zahynuli za války při holokaustu, jsou napsána na stěně Pinkasovy synagogy v Praze, miliony jmen mrtvých schraňuje i památník obětem holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě. „Byla jsem tam, " prozradila Louise Hermanová, která za války přišla o nejbližší příbuzné. I proto se vždy těšila na setkání se spoluvězni, kteří jí vlastně zbyli. Jezdila na akce do Prahy, v Českých Budějovicích, kde nyní na místě židovské synagogy zničené za války vyrostl parkovací dům, se účastnila vzpomínkových akcí s další přeživší vězeňkyní Hanou Tvrskou, aktivně působila ve sdružení Terezínská iniciativa a chodila na setkání společnosti Živá paměť.

„Mnozí spoluvězni vystudovali univerzitu, jsou mezi námi doktoři, profesoři i hudebníci uznávaní po světě. Snad právě proto, že jsme prošli ohněm koncentračních táborů, jsme po všech stránkách otužilejší a ctižádostivější. Snáze překonáváme překážky, jako bychom chtěli dohnat dlouhou dobu několika let, o kterou jsme byli v životě okradeni," zdůrazňovala paní Hermanová.

„Nesmíme mlčet o tom, co byl holokaust. My, kteří jsme přežili plynové komory, máme jiný žebříček hodnot. Vážím si toho, že jsem se mohla po tom všem dožít tak vysokého věku a že mi to stále ještě myslí. Za to jsem opravdu vděčná," zdůraznila před lety v rozhovoru pro náš Deník a zároveň se svěřila, co ji trápí.

„Mrzí mě, jak se teď chovají mladí lidé. Ani učitelé se moc nesnaží dětem vysvětlit, co se dělo za války a co byl holocaust. Je to pro ně stejně vzdálené, jako pro nás byla třicetiletá válka," povzdechla si Louise Hermanová.