Lubomír Bureš zvládá vést hasiče i natírat kulisy

Lubomír Bureš, šéf jihočeských hasičů, říká: „Asi jsem si připadal málo vymluvený. Od narození jsem extrovert, v práci sice mluvím hodně, ale tam je to jiné. Tam, když mě někdo poslouchá, tak se dá říct, že spíš musí, protože jsou to moji podřízení. Když někde přednáším slavnostní projev, tak mi lidé zatleskají už proto, že je to slušnost a jsou tam, protože jsou v práci. Tady na divadle je to jiné."

Jak svět divadla vnímáte?
Kdo přijde na naše představení, přijde dobrovolně, dokonce si koupí vstupenku a zatleská, když se mu chce a jak dlouho se mu chce. Je to upřímnější, než když někde přednáším slavnostní projev. Původně jsem si myslel, že mě hraní před publikem až tolik nevezme. Spíš mě bavila atmosféra zkoušení. V souboru J. K. Tyla jsou od patnáctiletých kluků a holek až po hodně starší lidi. Je nás šestašedesát. A setkávají se tu opravdu různí lidé.

Jste ředitelem jihočeských hasičů. Nemohla tím pro vás vzniknout ve vztahu k ostatním hercům bariéra?
Nemá to vliv. Snad jen, že jsem zvyklý mluvit na veřejnosti. Dostal jsem první nabídku, měl jsem alternovat svého kamaráda Luďka Šindeláře, který hrál hlavní roli. Po několika měsících příprav, když jsem přišel už do půlky nazkoušeného představení, tak jsem to vzdal. Řekl jsem, že na to nemám, že jim to nechci kazit. Paní režisérka řekla, že má stejný pocit, že mi to nejde. Společně jsme se tedy dohodli na tom, že moji práci na této hře ukončíme. Ale řekla také, ať chodím do Tyla dál. Ať se dívám, jak se zkouší a pomáhám. Za čtvrtroku od ní přišla další nabídka v Crazy komedii.

Co vás tedy na začátku blokovalo? To, že jste alternoval zkušenějšího kolegu?
To ano. Luděk mě do divadla přivedl a já měl před ním trému. On je výborný herec, komik, improvizátor. Já vedle něj byl úplné ořezávátko. A ještě jsem přišel do půlky, kdy už ostatní hru znali. A také jsem zjistil, že dokud neumím dobře text, nedokážu se na jevišti hýbat a jsem jako dřevo. Text se učím poměrně snadno, takže to teď dělám tak, že se co nejrychleji naučím text a pak už můžu dělat na scéně, co chci. Chodit se scénářem v ruce na prvních zkouškách, to pro mě není.

To znamená, že se na zkoušky perfektně připravujete?
To ano. Nemůžu říct, že bych hrál tak výborně, jako někteří moji kolegové, ale připravený chodím poctivě. I v autě, často když někam jedu, si zkouším různé grimasy, tváře, dívám se při tom do zrcátka, jak to vypadá, zkouším si různá slova. Občas si říkám, že jestli mě vidí lidé kolem, tak nevím, co si řeknou.

Co tomu vašemu ochotničení říkají kolegové v práci a také doma?
Moje žena dříve hodně zpívala a tak se k tomu teď po letech vrátila. Takže ta má svojí vlastní „kariéru". A v práci to je dobré, tam je spousta lidí, které můžu do divadla na představení pozvat a rozšířilo se nám publikum o hasiče. Leckdo mě vidí tady na divadle jinak, než mě vídá v práci. Tam občas působím jako šéf přísně, o tom jsem slyšel, a na divadle prý jsem najednou někdo jiný. Tady je pro mě příjemné i to, že tady děláme všichni všechno. Třeba natíráme kulisy, tady dělám, co se mi řekne.

Není divadlo pro vás vedle náročné hasičské profese časově náročné?
Je. Ano. Spapalo mi to vlastně všechen volný čas. Není neobvyklé, že tu jsem i třikrát za týden. Hraju, zkouším. Doma jim trochu chybím, ale nedá se nic dělat. Je to náročný koníček.

Pro fotku do Deníku jste si oblékl kostým ze hry Ani za milion. Jakou postavu v ní hrajete?

Je to kriminální komedie. Je tam i mrtvola, diváci jsou napnutí, jak to dopadne. Hrajeme v ní jen dva hreci. Plus mrtvola. Představení trvá hodinu a tři čtvrtě. Jsme tam s kolegyní celou dobu jen dva, nemáme možnost odejít na chvilku do zákulisí, třeba nakouknout do textu. Je to náročné,  ale i príma. Co si zkazíme, to si také opravíme. Hra je to zajímavá. Hrajou ji profesionální divadla v Čechách i na Slovensku. Moje postava je takový samotářský správce majáku ve Francii. Vždycky pár dní před představením se neholím a nechám se zarůst vousy, abych byl takový neupravený, rozdrbu se pořádně. Jsem takový morous, samorost. A do toho majáku mi připluje vznešená dáma z lepší společnosti, žena velvyslance, zkrátka dáma v klobouku. 

Máme zakázáno, zvláště od paní režisérky Jarky Malinové, se dívat na představení, která hrajeme, v profesionálním provedení.  Abychom od nich neokoukali něco jiného, co by se do našeho provedení nehodilo. Zkrátka zákaz. My ten zákaz trvale porušujeme. Zajel jsem se do Prahy tedy podívat na Langmajera s Gondíkovou. Na jejich představení se lidi řehtají od začátku až do konce. Oni jsou vynikající, smál jsem se, až se mi slzy koulely. Ale nápady, které jsem tam okoukal mi tady u nás moc neprošly. Tak jsem si alespoň pořídil jednu rekvizitu, kterou Langmajer měl. A to je tento přívěsek na krk – zub na kůži. Tak ho také nosím. Ten přívěsek na mě působí doslova magicky, už bych tuhle roli bez něj hrát nemohl. Dám si ho na krk a jsem správce majáku. Dokonce jsem si přívěsek vzal i na dovolenou, abych se rychleji vžil do toho, že nejsem v práci.

Váš soubor pořádá přehlídku ochotnických představení. Na co nás pozvete?
Je to sedmnáctý ročník Budějcké Thálie. Představují se soubory z celé republiky. Je to nesoutěžní, herci nejsou ve stresu, hrají uvolněně. Diváci se na Budějckou Thálii těší a chodí. Mají zájem hlavně o komedie. Já osobně bych pozval na páteční hru Maratův Sade. To je těžké vážné představení z prostředí blázince reflektující problémy současné společnosti. Zahraje ho divadlo z České Lípy. To bude moc zajímavé, i když divácky tolik netáhne, právě proto, že to není komedie. I tak je potřeba uvádět i těžší žánry, nejen pobavit, ale také nutit k zamyšlení.