Hasičský vůz z roku 1928, starý autobus, tahače, cisterny, sanitky, traktor i automobil, s nímž jezdil šestinásobný vítěz Rallye Dakar Karel Loprais, mohou zájemci vidět v novém Muzeu užitkových vozidel v Trhových Svinech. To tu zhruba před měsícem otevřel Jiří Hlach. Všechny vystavené automobily pocházejí z jeho soukromé sbírky.

Čtyřiašedesátiletý rodák z Plavu měl k autům vždy blízko. Odmalička se točil kolem traktorů i vozu, s nímž jeho otec svážel mléko. Vyučil se automechanikem, živil se jako řidič autobusu a kamionu. Staré vozy začal sbírat již v 17 letech. „Jako první jsem měl veteránskou motorku a mercedes. Časem jsem se ale osobních aut vzdal, protože už si je pořizovalo hodně lidí. Začal jsem se pak soustředit na nákladní a další užitkové vozy,“ vypráví.

Rozrůstající se sbírku měl na zahradě, ve vlastnoručně vyrobených garážích i u známých. Toužil ale po vlastním muzeu. Nakonec se mu podařilo získat bývalou tovární halu v Trhových Svinech. Zde nyní vystavuje 55 vozů. Nejstarší z nich pocházejí ještě z předválečné doby, další pak z 50. a 60. let minulého století.

Automobily jsou většinou české výroby. Hlach je shání tak, že se při svých cestách neustále rozhlíží po zajímavých vozech a sám vyhledává jejich majitele. „Třeba autobus jsem objevil, když jsem projížděl kolem Poděbrad. Zahlédnul jsem z něj růžek mezi domy. Zastavil jsem, běhal kolem, vyptával se v obchodě i hospodě, komu patří. Nakonec jsem do dveří zastrčil dopis. Po třech měsících se mi majitel ozval a autobus byl můj,“ vypráví Hlach. Řadu vozů získal také díky známým, jeden mu dokonce prodal vítěz Rallye Dakar Karel Loprais.

Nejcennější jsou pro sběratele takové automobily, kterých se vyrobilo a dochovalo jen málo. Jako jediný se například může pochlubit zvláštním modelem Tatry, má i vzácné staré sanitky. Exponáty mnohdy doplňuje dalšími dobovými rekvizitami, v současné době proto shání původní železné konve na mlékařský vůz.

O všech automobilech se Hlach také snaží zjistit co nejvíce podrobností. Pátrá po tom, kde jezdily a komu sloužily. Říká, že každé auto má svůj příběh. „Mám tu například náklaďák, který měl být v roce 1958 odvezený do Jemenu. Z toho ale sešlo, tak sloužil na Olomoucku. Pár lidí si s ním postavilo domy. Nakonec skončil v Liberci, kde stál deset let jen tak pod stromem, než jsem ho koupil,“ vzpomíná.

Hlach musí starým vozům věnovat velkou péči. Jako automechanik s tím problém nemá, obtížné však někdy bývá najít potřebné součástky. „Je to o věčném shánění. Leccos se naštěstí dá vyrobit nebo slátat dohromady z několika dílů,“ komentuje. Díky tomu jsou všechny exponáty pojízdné. Sám Hlach s nimi občas vyrazí na projížďku.

Svou sbírku chce i nadále rozšiřovat. „S Tatrami už jsem skončil, těch mám dost, chtěl bych ale ještě nějakou Škodovku nebo třeba Pragovku,“ říká.