Když je tato známá recidivistka na svobodě, je doma mezi českobudějovickým nádražím a Lannovou třídou. Nacházím ji v přes noc vyprázdněné tržnici u nádraží. Leží za jedním z dřevěných stánků na zemi. Zahřívá se se dvěma chlapíky. Když mě poznává, odcházíme spolu probrat její život. Chvíli nám trvá, než si najdeme nějaký podnik, kam ještě nemá zakázaný vstup. Máňa totiž zlobí. Často se svléká a tančí striptýz. To jí postupně zavřelo dveře do většiny hospod.

Tvrdí, že je spokojená ve vězení i na svobodě. „V base bylo dobře, to bylo fajn. Třikrát denně žrádlo, třikrát denně tě hladěj mámy vychovatelky," vzpomíná vesele žena, která strávila ve vězení více než polovinu svého dospělého života. Máňa je člověk mnoha pravd, takže vzkazuje do věznice: „Víš co, baso? Já už tam nepůjdu, mně je dobře i tady. Mně je s lidma dobře." O několik minut ale se stejnou přesvědčivostí prohlašuje: „Do vězení půjdu zase až po zimě."

Když míjíme večerku, řekne Máňa něco, čemu se nedá odporovat: „Pojď, kup mi lipánek, jako malýmu dítěti." Na takovou výzvu je možná jediná odpověď. Vcházím do večerky a hledám lednici. Máňa se nejdřív zdráhá vstoupit spolu se mnou. Asi už tu její obvyklý způsob „nakupování" znají. U vchodu stojí za pokladnou mladý Asiat a drží v náručí spícího bosého chlapce. Tak se zdravíme radši jen pohledem a Máňu se snažím ztišit, aby ho nevzbudila.

„Tohle by měla vidět sociálka," prohlásí Máňa. Tak radši rychle platím a postrkuju samozvanou výchovnou poradkyni směrem k východu. Svou dětskou večeři si dává do igelitky plné kradeného oblečení.

Vcházíme do baru, do něhož má Marie sice zakázaný vstup, ale když je to pro média, je možné udělat výjimku. Pivo zaplatím jí i našemu společníkovi, který nás celou dobu tiše doprovází a který Máně pomáhá tím, že ji u sebe na ubytovně nechá občas vysprchovat a přespat. Dneska nás prý bude hlídat, aby se nám nic nestalo. Až později prozradí, že sám strávil sedmnáct let ve vězení za těžké ublížení na zdraví, protože v mládí prý býval „vznětlivý".

Usedáme za bar a já si neodpustím otázku, o které bezpečně vím, že na ni bude Máňa reagovat rozhořčeně: „Přestaň, ty vole, fuj, pracovat nebudu, protože já pro tuhle republiku nehnu prstem. Já ji nesnáším. Tahle republika mě neživí." „To ale není pravda. Když jsi v base, tak tě tenhle stát živí dost." „Pracovat, prosím tě, slovo práce mě tak rozčiluje. Ne, nechci to změnit. Neříkej mi to, podívej se, že se z toho hned osypu," teatrálně předvádí husí kůži na rukou. „Už se mě na to neptej," zakončí debatu o práci a já už ji dál nedráždím.

Náš hovor se dál točí kolem života ve vězení a hlavně pobývání na ulici. Máňa Lavičková vypráví o tom, jak ji často někdo z jejích známých v noci vzbudí, a řekne, ať se zvedne ze země a pozve ji spát někam do tepla. Někdy se za takovým pozváním skrývá i sexuální touha, jindy je pomoc nezištná. Nad tím se Máňa nepozastavuje.

„Vylezu z vězení, ale na ulici nemůžu mít nic, ani sporák. No co koukáš? Dala bych si sporák na ulici a uvařila bych všem žrádlo. Všichni stejně jednou přilezete na tu ulici. A budete se ptát, jak tu máme žít? A já řeknu: nevím. Musíte se to naučit sami. Víš, to jak chodí teď ty černoši, ty běženci? Klucí, holky, to bude válka mezi národama. Já bych pro ně kradla i kila brambor a vařila taky jim. Já mám totiž srdce. Takhle kradu jenom z blbosti," hodnotí svým svérázně lidským způsobem bezdomovkyně současnou uprchlickou krizi.

Už mě ani nepřekvapuje, že kromě teoretizování rovnou vymýšlí, jak by přiložila ruku k dílu a pomáhala. Škoda, že chce rozdávat z cizího.