Tam připravovala výstavy pro Galerii Knížecí dvůr. Na jih Čech zvala přední umělce. Přijít se rozloučit s Marií Hanušovou můžete v úterý 12. prosince ve 13 h do obřadní síně budějovického krematoria.

Osobnost a příběh Marie Hanušové Jihočechům přiblížila rozhovorem v knize Ženy s odvahou novinářka a spisovatelka Hanka Hosnedlová. Čtenáři se v něm dozvěděli i to, že ačkoliv byla Marie Hanušová známá coby galeristka v Týně nad Vltavou, z jihu Čech nepocházela. „Kdepak, Jihočeškou jsem teprve poslední čtvrtstoletí. Narodila jsem se a žila v Praze – až do svých skoro dvaapadesáti. Ovšem pravda je, že k jižním Čechám a zdejším lidem jsem velice přilnula, ostatně to vědí všichni, kdo mne znají,“ řekla Hance Hosnedlové Marie Hanušová.

Marie HanušováMarie HanušováZdroj: Archiv Deníku

Povídaly si také o tom, že k malbě Marie Hanušová od dětství netíhla. „Malovat jsem neuměla a mám-li být upřímná, tak ani ve škole mi tenhle předmět moc nešel, spíš vůbec – kdyby se to dalo, tak bych nejspíš z kreslení propadla už na základní škole. Ale tak úplně jsem vůči umění ignorant nebyla – maminka nás totiž s bratrem vždycky v neděli brávala na vycházky po Praze a učila nás koukat ne pod nohy na zem, ale na všechny ty nádherné stavby, architektonické skvosty, průčelí, reliéfy, sochy a podobně… A to si myslím, že bylo úplně to první semínko, které do mé duše zasadilo dětství,“ vzpomínala v knize Marie Hanušová.

K umění se dostala náhodou. „V čem spočívala ta náhoda?“ chtěla vědět Hanka Hosnedlová. „V inzerátu – narazila jsem v novinách na inzerát, že v Českém fondu výtvarného umění hledají pracovní sílu, tak jsem tam zašla. Napsala jsem diktát a na zkoušku vyplnila objednávku a bylo mi řečeno, že mi dají vědět. Klasika - tudíž jsem se dál pídila po jiných místech a byla jsem dost překvapená, když mi asi za měsíc přišel z Fondu telegram, abych se tam dostavila. A tak jsem se najednou stala zaměstnankyní ČFVU,“ vysvětlila Marie Hanušová.

Marie HanušováMarie HanušováZdroj: Archiv Deníku

Nejprve pracovala v sekretariátu. „Byla to sice práce náročná, ale i pestrá a díky kontaktu s lidmi i zajímavá. Vlastně přes ně jsem se také dostávala k výtvarnému umění a jeho vnímání po všech stránkách. Otevřely se mi nové, netušené obzory. Dokonce jsem si pak v letech 1969 až 1971 udělala Konzervatoř výtvarných umění, a to u doktora Jaroslava Hlaváčka a akademického malíře Martina Dyrinka,“ vyprávěla Marie Hanušová. Později pořádala výstavy. „Pak od roku 1970 jsem už pracovala přímo na Svazu výtvarných umělců, kde jsem měla na starosti výstavy a výstavní akce, soutěže, úkolové akce, tvůrčí a absolventská stipendia, evidenci členů svazu a podobně. Je známé, že umělci nejsou zrovna na vyplňování úředních lejster, a tak byli vděční, když jsem jim v tom pomáhala, anebo to i za ně vyplnila. Byl to velký objem práce, ale zároveň podmiňoval o osobní jednání s výtvarníky, což mi zvedlo sebevědomí. Mnozí z nich se pak časem stali i mými přáteli,“ líčila v knize Ženy s odvahou.

Autorka rozhovoru se zajímala také o 17. listopad 1989. „V pátek se konala demonstrace k výročí 17. listopadu, která byla takovým startovním výstřelem, a o dva dny později už se v Mánesu ustavilo Občanské fórum výtvarníků. Tehdy mě oslovili Olbram Zoubek a Pavel Brom a já jim pomáhala nejen svolat výtvarníky, ale i třeba s přepisováním Charty 77 a 2000 slov, se zápisy a podobně,“ přiblížila svou úlohu v listopadových událostech Marie Hanušová a pokračovala: „Do středy se vůbec nevědělo, jak to všechno dopadne, jestli nás všechny nezavřou. Ve čtvrtek pak přišel do Mánesa Václav Havel, a bylo jasné, že nezavřou.“

Marie HanušováMarie HanušováZdroj: Archiv Deníku

Poté ji na jih Čech, přesně, jak se tázala Hanka Hosnedlová, zavedla další náhoda. „Přes Jana Kanyzu jsem se seznámila s uměleckým knihvazačem a výtvarníkem Láďou Hodným z Týna nad Vltavou, kterému jsem se snažila pomoci s umístěním jeho i jeho otce do almanachu výtvarníků užitého umění. A díky němu jsme pak koupili v Týně chalupu,“ vzpomínala pro knihu Ženy s odvahou Marie Hanušová. Při rekonstrukci chalupy si s manželem pronajali domek. „A Miloše napadlo udělat v jeho prostorách Café Bar Art Club, což představovalo kavárničku s výstavními prostorami. Díky kontaktům z výtvarného světa jsme získali skvělé vystavovatele a všem se to moc líbilo. Odehrálo se zde půl druhé desítky výstav,“ přiblížila Hance Hosnedlové, jak to všechno na jihu začalo.

Nakonec Marie Hanušová nastoupila do galerie vybudované městem a stala se tam vedoucí odboru kultury do roku 1998. „Pokračovala jsem ve výstavách a pokračovala i v letním projektu Vltavotýnských výstavních dvorků, který jsme vymysleli společně s Láďou Hodným a který se ujal a stal se pověstný po celé republice,“ mluvila o své činnosti v Týně nad Vltavou. Hanku Hosnedlovou zajímalo, kolik výstav Marie Hanušová ve vltavotýnské galerii připravila. „Do roku 2015, kdy jsem dala výpověď, to bylo dvě stě čtyřicet sedm. A výtvarníků, kteří se zde za tu dobu prezentovali, bylo víc než šest stovek,“ odpověděla galeristka, která se v té době věnovala i dalším výstavám. „ Třeba ve spolupráci s Národním muzeem v Praze, se sdružením českých umělců grafiků Hollar, se Salonem českých, moravských a slezských výtvarníků v Litoměřicích…“ jmenovala.

Marie HanušováMarie HanušováZdroj: Archiv Deníku

Pak přišel přesun do Českých Budějovic, ale Marie Hanušová se výstavám věnovala stále, a to v Hluboké nad Vltavou. V knize Ženy s odvahou, která vyšla v roce 2019, uvedla: „Už devatenáctou sezonu připravuji výstavy v Galerii Knížecí dvůr na Hluboké, což jsem dělala paralelně ještě za mého působení v Týně. Do tohoto okamžiku jsem tam realizovala sto čtyři výstavy. A nacházím v tom i určité uspokojení.“

Ženy se také dotkly získání Ceny Ď a nevynechaly ani další ocenění. „V roce 1985 to bylo čestné uznání ministra kultury za dlouholetou činnost v této oblasti a zároveň další čestné uznání ředitele Českého fondu výtvarných umění za přípravu a organizaci celostátních přehlídek výtvarného umění, v roce 2007 pak Cena města Týn nad Vltavou a v roce 2013 Cena hejtmana Jihočeského kraje. Ve stejném roce jsem byla nominovaná na státní vyznamenání, navržené Adolfem Bornem, Olbramem Zoubkem, Oldřichem Kulhánkem, Vladimírem Suchánkem a dalšími výtvarníky, ale tohle vyznamenání jsem nedostala. Senát ho schválil, ale pan prezident ne,“ rozpovídala se tehdy s Hankou Hosnedlovou. Líto jí to prý nebylo. „Dostala jsem totiž za všechny ty roky něco mnohem cennějšího – přátelství desítek výtvarníků, kteří jsou takovou velkou mojí rodinou, přízeň a uznání tisíců návštěvníků mnou připravených výstav, a dobrý pocit, že jsem mohla alespoň takovým způsobem sloužit umění, které je věčné,“ uzavřela rozhovor Marie Hanušová.

Ohlédnutí za galeristkou Marií Hanušovou  
S galeristkou Maruškou Hanušovou jsem se seznámila hned při první, jí pořádané výstavě v později proslulé galerii Vltavotýnské výstavní dvorky, kterou jí k tomuto účelu poskytlo město Týn nad Vltavou. Tam jsem pak jezdila téměř pravidelně na výstavy, které byly vždy něčím pozoruhodné a výjimečné.
Naše seznámení při dalších návštěvách zákonitě přerostlo v osobní trvalý vztah a přátelství, kterého jsem si opravdu vážila. Maruška měla totiž v tomto směru zvláštní, osobitý dar, takže přátelství s ní bylo něco jako samozřejmé, hřejivé, ale nezavazující pouto. Díky tomu a četným kontaktům z doby jejího působení na ČFVU se jí také dařilo získávat významné umělce pro vystavovatelskou účast v této netypické galerii, stejně jako populární muzikanty a herce pro doprovodný program při zahajovámí výstav. Báječná byla i následná posezení po vernisážích a nekonečné rozhovory nejen o umění. Tento svůj vliv uplatnila i poté, co byla galerie přemístěna do domu U Zlatého slunce na protější straně náměstí. A s výstavní činností vlastně nepřestala, navzdory dlouhodobým a prohlubujícím se zdravotním problémům, ani po přestěhování do Českých Budějovic, kdy pokračovala v galerii Knížecí dvůr na Hluboké.
Jsem Marušce vděčná za všechny ty chvíle, kdy jsme si spolu povídaly nejen o aktuálních výstavách, výtvarném umění a umělcích, ale i o jejích pestrých a nelehkých životních osudech. Když jsem s ní připravovala širší rozhovor do knihy Ženy s odvahou, domlouvaly jsme se na možnosti připravit z jejích pestrých vzpomínek ještě obsáhlejší životopisnou publikaci. Bohužel jsme to už nestihly, za což si nyní vlastně dávám vinu. Ale rozhodně na ni jako na člověka nikdy nezapomenu…
Hanka Hosnedlová