Zůstaly i vzpomínky, z nichž část vyšla v katalogu vydaného u příležitosti letošní výstavy v pražské Galerii Jaroslava Fragnera nazvané Jiří Střítecký a Atelier 8000.

Co říkáte po tolika letech zkušeností, že je lepší: vlastnit a vést firmu se sourozencem, nebo s kamarádem?
Myslím si, že rozhodně je lepší mít firmu s kamarádem, protože vést ji se sourozencem nebo s manželkou je špatně. Firma vedená společně s kamarádem přežije déle. My s Jirkou jsme spolu dělali 27 let. Když před dvěma lety Jirka zemřel, odešla půlka mého já, jak jsem už tenkrát řekl při jeho pohřbu. Prožil jsem s ním půlku svého života, byli jsme spolu osm hodin denně. Náš vztah nebyl přitom jen o práci, ale o kamarádství, přátelství, o stylu života. Společná práce pak byla nadstavbou tohohle všeho. Sedli jsme si spolu  hned od první minuty.

Tvořili jste dobře sehranou dvojici. Měl v sobě Jiří Střítecký něco, co vám chybělo, a co jste mu v duchu trošku záviděl?
Navzájem jsme si nezáviděli nic. Oba jsme přitom věděli, že jsme totálně odlišní. Myslím si, že právě proto naše přátelství tak dlouho vydrželo. Tam, kde jeden začínal, druhý končil, a tam, kde druhý končil, zase jeden začínal. Kde jeden bláznil, byl druhý klidný a racionální, a opačně. V tomhle jsme se absolutně doplňovali. Po pravdě řečeno jsme spolu pracovali naslepo, ani jsme nepotřebovali jeden druhému věci sdělovat. Prostě jsme to věděli, věřili si v tom, co ten druhý z nás dělá, a nemuseli se kontrolovat. Myslím si, že jsme do sebe přesně zapadali jako puzzle.

Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé potkali a jak se seznámili?
Bylo to, tuším, někdy v roce 1986. Potkali jsme se v Budějovicích po jedné vernisáži. Studoval jsem předtím v Praze, zatímco Jirka v Brně. Po vernisáži jsme pak skončili v kavárně Slávie, kde jsme do čtyř do rána vypili asi šest lahví, a od té doby bylo jasné, jak to s námi oběma bude. Dva roky jsme pak spolu dělali v Druposu čili v Družstevní projekci, a jakmile se naskytla možnost, začali jsme spolu soukromě podnikat.

Váš Atelier 8000 patří k nejznámějším jihočeským ateliérům. Jak jste přišli k názvu?
Na začátku, když jsme s Jirkou tehdy ještě za perestrojky začínali, jsme se dusili a ujišťovali se, že ve velkých projektových ústavech nelze dobrá architektura dělat. Před revolucí jsme si tedy začali vymýšlet výrobní družstvo na projektování a architekturu. Jenže to skončilo velmi rychle. Na ministerstvu pro výstavbu, kde jsme požádali o projekční oprávnění, nás vyhodili a ani ředitel projekce nebyl rád, že vyvádíme něco takového.
Jednoho dne si nás ale zavolal ředitel Státního projektového ústavu obchodu z Brna a říká: Kluci, slyšel jsem 
o vás v Praze na ministerstvu a můžu pro vás udělat jedinou věc. Překryji vás projekčním oprávněním, vy si ale musíte sami sehnat dislokaci, lidi, práci i zakázky. Zeptali jsme se, kde ředitel je, a hned druhý den jsme za ním odjeli do Brna. Domluvili jsme se na místě a založili pobočku v Českých Budějovicích. Jednalo se o velký projektový ústav, který poprvé najel na počítačový systém. My jsme byli A 8000, což byl kód na děrném štítku, 8001 byl například statik a tak dále.
Asi za půl roku pak přišla revoluce. Hned v pondělí 20. listopadu 1989 jsme volali do Brna: Pane řediteli, doba jde strašně rychle! On se smál a povídá: Kluci, já jsem si právě říkal, že asi zavoláte, tak co se děje? Zajeli jsme za ním a říkáme mu: To je jasné, budeme podnikat soukromě! A on na to: To je úplně jasné, že budete soukromí. Dodnes jsme mu velmi vděční, že nás nechal normálně odejít. Získali jsme pak projekční oprávnění číslo 1 v České republice a začali soukromě podnikat, jak rychle to jenom šlo. Obchodní značku A 8000 jsme si ale nechali. Jednu dobu jsme pak říkali, že to jsou průměrné mzdy u nás, ale to už dávno na lidi nezabírá.

Vaším ateliérem prošla spousta lidí, dáváte šanci mladým a šikovným studentům. Jakou devizou pro firmu je tahle odvaha a schopnost zapojit do činnosti kanceláře mladé architekty?
Samozřejmě že obrovskou, protože mládí vás vždycky nabíjí. Přítomnost mladých vás přitom nabíjí i myšlenkově, protože nemáte čas ustrnout. Jak se říká: Kdo chvíli stál, stojí opodál. Spolupráce s mladými obrovsky lidsky obohacuje a žene vpřed, a to i odborně. Mladí studenti přicházejí často s bláznivinami a kokosovinami, ale vy si pak říkáte: Vlastně no jo, proč jsem se na to nepodíval z druhé strany? Zapojení mladých studentů do našich projektů je jedna z klíčových věcí, na kterou v ateliéru klademe důraz.

Vnímáte, že být architektem neznamená jen mít nápady, umět je prosadit a zvládat dobře profesi, ale že je to vlastně i určitý způsob a styl života?
Myslím si, že každá práce, která se dělá dobře a poctivě, se tak trošku stylem života stává. A o architektuře to určitě platí také. Navíc je architektura kumšt, a ten se stylu života týká víc než jiné profese. Nás s Jirkou vždycky bavilo, že architektura je také řemeslo. Je to umělecký směr, kde musíte zcela ovládat řemeslo, aby vás nechali dělat kumšt a aby si z vás, s prominutím, na stavbě nedělali bžundu.
Takže i o tom architektura je a my jsme to tak s Jirkou vždycky měli. Věděli jsme a vždycky říkali, že svou práci neděláme pro obrázky, ale že si pak na konci tohoto všeho potřebujeme do zdi i kopnout.

Do kterých zdí pomyslně kopete tady v Českých Budějovicích s pocitem, že jste na ně hrdý?
Naší nejznámější stavbou  v Českých Budějovicích, kterou jsme dělali, je asi budova ČSOB na Lannově třídě.
K dalším největším a realizovaným projektům patří centrum IGY nebo autobusové nádraží Mercury. Z poslední doby je to i nový pavilon T na výstavišti, kde jsme se také před dvěma lety s Jirkou naposledy rozloučili.

A do kterých zdí byste si naopak kopl proto, že se vám nelíbí? Nebo jinak: Které projekty jste s Jiřím Stříteckým nerealizovali, a přitom si myslíte, že vzniknout měly?
Každý architekt si vždycky o svém baráku myslí, že právě ten jeho byl nejlepší a že ho měl tedy i dělat. Jenomže je to řemeslo. Neříkám, že bychom z něčeho šíleli, když stavbu dělal někdo jiný než my. V Českých Budějovicích byla třeba vypsána soutěž na kulturní dům Slavie, ale nikdo ji pak nerealizoval. Nás to přitom hodně mrzelo, že jsme nevyhráli a nedostali tak šanci ji dělat. Hodně jsme tuhle práci prožívali a položili se do ní, už proto, že se týká Českých Budějovic a že my jsme místní. Vždycky jsme se oba snažili, a v Jirkově případě to platilo zvlášť, do baráků obrovsky promítat náš život. A to platilo i opačně. Jenomže na druhou stranu doma není nikdo prorokem, a tak to také  s námi a se Slávií dopadlo.

Když jsme u těch proroků: Několik let se v Českých Budějovicích marně sháněl městský architekt, zatímco tu vesele rostou supermarkety a parkovací domy.  Kdybyste roli městského architekta vykonával vy, na co byste klad důraz především?
Za prospěšné a důležité pokládám hlavně věřit dobrým architektům. Nemyslím si, že hlavní architekt je tu proto, aby reguloval, ale proto, aby pochopil potřeby a vytvářel podmínky. Protože v každodennosti 
a v mlýnici veřejných prostředků se dostáváme k tomu, že hlavním kritériem je nakonec cena. Kdyby se jednalo aspoň o cenu baráku, ale jde přitom o cenu projektu.
Když se podíváte na historii velkých dobrých staveb, zjistíte, že nebyly jen o architektech, ale také o jejich investorech a těch, kteří je umožnili vystavět. Za všemi historickými domy a velkými architekty najdete zrovna tak silnou osobu, která jejich realizaci umožnila, třeba i ve veřejném prostoru.
Kdyby například v Hradci Králové před více než sto lety, když se bořily hradby, nebyl silný radní, který boření podpořil, ale zabránil, aby se pozemky rozparcelovaly, tak by se město nemělo dnes čím chlubit. Nebo jiný příklad – za Tančícím domem v Praze nebo třeba Operou v Sydney stojí konkrétní lidé, kteří jsou pro jejich vznik důležití. Hlavní architekt tomu může velmi napomoci, zvláště pak u veřejných staveb.

Vaše společné projekty si lidé prohlédli na jaře v pražské Galerii Jaroslava Fragnera, kde jste uspořádali výstavu k nedožitým šedesátinám Jiřího Stříteckého. Neměla by se expozice objevit i v Budějovicích, aby ji vidělo co nejvíce Jihočechů?
Samozřejmě, že bychom rádi tuhle výstavu uspořádali i tady doma v Českých Budějovicích, jenže je velký problém s prostorem, kde ji instalovat. Měli jsme předem určitou časovou představu 
a potřebu, která se ale nepotkala se zdejšími prostory a možnostmi.
Myslím si, že s určitým časovým odstupem výstavu 
o Jirkovi zopakujeme i tady v Českých Budějovicích. Bude pak už nejenom o něm, ale také o našem Atelieru 8000 a o naší práci. Protože život jde a musí jít dál.